Únavový syndrom, jenž byl patrný na předešlém albu "Threshold", svá smrtící křídla naplno rozevřel nedlouho po jeho vydání. Z kapely odešel basák Magnus Rosén, jenž měl vyšší autorské ambice a posléze i kytarista Stefan Elmgren, který už delší dobu považoval muzicírování za rutinu, proto se rozhodl zcela přehodit profesní vyhýbku a na plný úvazek létat jako obchodní pilot. Náhradou za Stefana se stal Pontus Norgren z The Poodles, na čtyřstrunnou pozici se pak kapele přihlásilo mnoho zájemců, nakonec ale pánové dali přednost Fredriku Larssonovi, který s nimi rozjížděl kariéru v roce 1994 a ještě stihl nahrát debutovou fošnu „Glory To The Brave“. Právě tato personální škatulata zapříčinila tříletou pauzu, jež dělí příspěvek „Threshold“ od sedmé studiovky s - opět malinko vysvětlujícím - titulem „No Sacrifice, No Victory“. A přece se nepodařilo atmosféru zcela pročistit a chemii vyladit, v tónech desky je totiž stále patrná autorská rozháranost a neklid.
Hudebníci sice dělají všechno proto, aby to nebylo znát, snaží se např. posluchače „uplatit“ několika veseleji pojatými momenty nebo sáhnutím ke kompozičním recepturám, které by měl tradiční fanoušek Kladivářů zblajznout jako malinu. A pravda je, že se to do jisté míry daří, neboť je na pětici muzikantů opět patrné nasazení (nebo muzikantskou vášeň aspoň slušně předstírají), což stejnou měrou podporuje – oproti minulé fošně – adekvátně řízný sound, který vzešel již ze čtvrté (a zároveň poslední) spolupráce s producentem Charlie Bauerfeindem. Naštěstí nevymizel cit pro psaní dobrých melodií, což se potvrdí rovnou s nástupem úvodního songu, singlu a videoklipu „Any Means Necessary“, který nicméně ještě nepatří mezi výše zmíněné „sluníčkové“ songy. Celou skladbu naopak provází temné riffy, hutné pochodové tempo a text kladoucí důraz na slovíčka „kill, win, live a die“. Bridge a refrén se ovšem podařilo nasytit líbivými vokály, a proto bylo o dalším hitu kapely rozhodnuto (nápaditá variace jeho titulu posléze posloužila k pojmenování letního turné jako „Any Festival Necessary“).
Na navazující track „Life Is Now“ nicméně již plně sednou přívlastky „rozháraný“ nebo „veselý“. Smysl prvního slova je ukrytý pod nečekaně hardrockovým obsahem skladby, kde si autoři snaží hrát na Kiss (nebo na koho), tato snaha ale vyznívá nepatřičně, stejně jako stadiónově rozjuchaný refrén, v němž je podbízivost skladatelů prohlédnutelná jako vánoční kukuč Lucie Bílé. V kusu „Punish And Enslave“ se sice pánové vrátí ke svému tradičně urputnému heavymetalovému výrazu, song slušně šlape, dojíždí však na nedostatek vokálně-melodických špeků, což v ještě větší míře platí také pro položku „Bring The Hammer Down“, kterou – jako jedinou – napsal Stefan Elmgren a příliš se věru nevytáhl.
V songu „Legion“ se ale kvalita alba výrazně zvedne, sice ne od úplného počátku, ve kterém jsme nuceni vyslechnout zbytečné zvuky a hlasy, s nástupem speedové instrumentace ale atmosféru provoní starý dobrý Kladivářský náboj, nechybí několikanásobné sólové variace a hlavně parádně klenutý refrén, který řadím do zlatého skladatelského fondu kapely. Povedl se i baladický příspěvek „Between Two Worlds“, do nějž zve působivé varhanní preludium od strato-maestra Johanssona, na které vzápětí naváží adekvátně působivé Cansovy zpěvy, které ještě nabírají na síle s vícehlasou podporou jeho kolegů (vokály kromě Dronjaka zajistili oba noví členové). Stejně dobře fungují také další šlapavě vedené fláky „Hallowed Be My Name“ (zde nemusel být titul tak okatou variací na hit Iron Maiden) a „No Sacrifice, No Victory“, potažmo svěží instrumentálka „Something For The Ages“ z dílny Pontuse Norgrena a vypomáhajícího nečlena Fredrika Thomandera.
Druhým „venkovním“ přispěvatelem se po delší odmlce stal také Jesper Strömblad z In Flames, a to v ambiciozní kompozici „One Of A Kind“, ve kterém se autoři na více než šestiminutové ploše snaží o malinko složitější vyznění, nedaří se to ale zcela, dobře rozjetý song přibržďuje zbytečně táhlá mezihra, nicméně takový refrén – jakkoli je na něm patrná inspirace novodobou tvorbou Helloween – patří mezi další líbivé momenty nahrávky, a to díky rychlému tempu, ale i Cansovým výškovým atakům. Nezábavný opus v podobě coversongu „My Sharona“ si naopak kapela mohla odpustit, případně jej zařadit do bonusové sekce, jeho hardrockový obsah jenom zbytečně umocňuje náladový rozkol alba.
Celkově je ale možné sedmou řadovkou Hammerfall považovat za mírný krok kupředu, kapela sice pořád vykazovala jisté známky bezradnosti, nicméně oproti fošně „Threshold“ alespoň předvedla plnokrevnější výkon. Problémům ovšem pořád neměl být konec, na příští desce „Infected“ autoři přišli s temnějším a v rámci své (minimálně variabilní) tvorby experimentálním obsahem, dokonce si dovolili neumístit na cover maskota Hectora, což se u fanoušků nesetkalo s pražádným pochopením a taky to dali kapele náležitě najevo. A to byla pro Švédy poslední kapka, hudebníkům definitivně došla šťáva a museli si dát dvouletou pauzu. Různé smyšlenky o možnosti ukončení kariéry se ale ukázaly jako liché, pánové opět našli sílu a dokázali se – zejména na aktuálně nejnovějším albu „Built To Last“ – vrátit v plné a hlavně svěží formě, která znamená přiznaný návrat k samotným kořenům (při této příležitosti byla kupříkladu obnovena spolupráce s tehdejším producentem Fredrikem Nördströmem). Příběh kapely, která stála za obrodou heavymetalového stylu, tak pokračuje naplno dál. A to je jenom dobře.
|
