Jsou pro Coreyho Taylora dnes důležitější Slipknot nebo Stone Sour? Odpověď na tuto otázku nezná možná ani samotný principál, ale důležitější je určitě fakt, že se ze Stone Sour, z toho původně levobočního ošklivého kačátka, postupem let stala velká kapela. Ta sice nikdy nenaplnila prodejní kvóty Slipknot, nicméně ukázala, že členové slavné maskované party nejsou žádná monstra, ale skutečně výborní muzikanti a sám Taylor zpěvák světového formátu. I když poslední roky byly u Stone Sour trochu bouřlivější, kdy se přece jen sestava otřásla v základech, zdálo se, že kapela si vybrala tu správnou vývojovou cestu.
Většina fanoušků se totiž shodne na tom, že předchozí dvě desky/dvojalbum „House Of Gold & Bones“ představovaly v tvorbě souboru dosavadní vrchol a kapela dokázala přesvědčit fanoušky, kteří po albech „Come What(ever) May“ a „Audio Secrecy“ pochybovali, jak to vlastně s těmi Stone Sour je. Dvojice „House Of Gold & Bones“ totiž přinesla nečekaně svěží hard rock, který už nepřipomínal někdejší post-grunge a alternativní metal, ale spíše se poohlížel po kořenech tvrdé hudby, kterou rouboval na moderní postupy. Vše s výborným songwrittingem a dotaženou produkcí. O Stone Sour se proto už nemluvilo jako o projektu „těch ze Slipknot“, ale jako o svébytné kapele, což muselo být pro Taylora velké zadostiučinění kvůli stále se protahujícím pauzám v tvorbě Slipknot.
Jenže brzy přišly problémy. Kapelu opustil kytarista Jim Root (ve Slipknot zůstal) a nevydržel ani náhradní basista Rachel Bolan, který se vrátil k domovským Skid Row a práce na dalším albu se zbrzdily. Náhrada přišla rychle a Stone Sour si soudržnost sestavy nejprve otestovali na dvou EP, kde přehráli skladby svých oblíbenců jako Judas Priest, Metallica, Kiss, Iron Maiden nebo Mötley Crüe. Hrálo to výborně, o to nic, ovšem z coververzí se současná forma kapely pozná jen ztěží. Novince „Hydrograd“ to tedy trvalo čtyři roky, ovšem dnes už takové prodlevy nejsou ničím výjimečným a nečekaným. Navíc Taylor vydal se Slipknot jejich pátý počin „.5: The Gray Chapter“, takže se vlastně ani není čemu divit.
Novinku „Hydrograd“ jde brát jako křest ohněm. Objevují se na něm hned dva noví hráči, a to sólový kytarista Christian Martucci a basista Johny Chow, proto je jasné, že s Rootovou skladatelskou absencí se bude jednat přece jen o trochu jinou kapelu. Taylor navíc říkal, že nebude úplně přímo pokračovat v cestě „House Of Gold & Bones“, ale že se bude jednat o návrat k tvrdší poloze. Že by přece jen cesta zpět? To se naštěstí nekoná a o nějakém návratu ke kořenům se dá mluvit jen v hodně slabých náznacích. „Hydrograd“, ať se to Taylorovi líbí nebo ne, prostě na „House Of Gold & Bones“ navazuje a je to to nejrozumnější, co Stone Sour mohli udělat.
Řeči o tvrdosti a návratu ke kořenům sice přijdou na mysl hned na úvod desky, kdy trojice skladeb „Taipei Person / Allah Tea“, „Knievel Has Landed“ a titulní „Hydrograd“ přece jen jako kdyby chtěla těmto tvrzením dostát a ne náhodou tak rozjezd desky zbržďují. Proto je proniknutí do „Hydrograd“ složitější, ovšem s příchodem „Song #3“ (což je jeden ze singlů alba) se karta obrací a kapela ukazuje svou přívětivější tvář. Navíc je v této skladbě, ale i dalších, které následují, („Fabuless“, „The Within Tress“) znát, že odchod Roota Stone Sour na lopatky nepoložil a že stále tahle kapela umí napsat skutečně silnou věc, která se pohybuje na hranici soudobého hard rocku a komerčnějšího heavy metalu. Proto pak posluchač uvítá i velmi zručně složenou countryrockovou baladu „St. Marie“.
Bez chyby samozřejmě tahle deska není. Ty se nejvíce objevují (jak už bylo zmíněno) ve skladbách, kde kapela a zejména Taylor svým vokálním projevem moc zatlačí na pilu a tvrdost jde na úkor kvality skladby. Z tohoto pohledu jsou na desce výjimky jako „Somebody Stole My Eyes“ či „Friday Knights“, ale i přehmaty, které by přece jen mohly zůstat na B stranách singlů jako „Whiplash Pants“. Albu navíc moc nesvědčí ani jeho více než hodinová stopáž, regulace z patnácti písní na rovnou desítku by „Hydrograd“ velice, velice prospěla.
Když se to vezme kolem a kolem, tak Stone Saour nijak nezklamali. Ne že by vyloženě nadchli, jako tomu bylo u jejich tvorby z roku 2013, ale o žádný propadák se v případě „Hydrograd“ nejedná. Možná naopak. Hlavně ale novinka ukázala, že personální kotrmelce, kapelu nerozhodily a že do budoucna může ještě dokázat velké věci.
|
