Na personální rošády byli W.A.S.P. zvyklí a proto Blackieho Lawlesse nemohl Banaliho úprk zpět do Quiet Riot ani následný odchod jeho následovníků Steta Howlanda a Jeremyho Spencera, rozhodit. O to více mrzelo rozhodnutí kytaristy Darrella Robertse, který se Spencerem odešel posílit formující se a dnes velmi slavné Five Finger Death Punch. V jejich sestavě Roberts vydržel jen debutové album „The Way Of The Fist“ a následný projekt Sintonic, který dal dohromady s bubeníkem Pretty Boy Floyd a Murderdolls Benem Gravesem a kytaristou Brentem Woodsem (ex-Wildside, Vince Neil Band) vyšuměl do ztracena.
V květnu 2006 Blackie oznámil, že W.A.S.P. jsou opět kompletní a že pracují na nové desce. Jak vyšlo záhy najevo, Robertse i trojici bubeníků obsadil dvěma prakticky zcela neznámými muzikanty Dougem Blairem a Mikem Dupkem, přestože bulvární šuškandy hovořili o návratu Chrise Holmese nebo dokonce i Randyho Pipera. Nic z toho se nestalo a tak na desce „Dominator“ objevují vedle Blackieho a jeho nerozlučného parťáka, basisty Mikea Dudy Blair s Dupkem.
Nějaký ten pátek dopředu se vědělo, že „Dominator“ bude politická deska. Lawless se stále častěji pouštěl do obšírných disputací o směřování Ameriky a jejího vlivu na zbytek světa a při těchto debatách a rozhovorech vstupoval do protibushovské (v té době byl prezidentem USA George W. Bush) opozice. Právě politická a sociální témata se stala hnacím motorem celé desky „Dominator“, na kterou lze dnes pohlížet jako na restartovací impulz celé kariéry W.A.S.P. Ti byli po nevlídném přijetí obou dílů „The Neon God“ takřka v koncích a Lawless nemohl přenést přes srdce, že svět jeho ambiciózní dílo na milost zrovna dvakrát nevzal.
„Dominator“ proto i přes svou textovou tíhu představuje návrat k méně komplikovanému vzorci a posluchači nabídne osmičku skutečně dobrých skladeb, které se sice opět nemohou rovnat těm klasickým, ale je zde vidět, že Lawless byl v době tvorby „Dominator“ ve větší skladatelské pohodě než při „The Neon God“ a že příchod nových sil mu vliv čerstvou krev do žil. Deska má tři vrcholy, které jsou rozmístěny naprosto rovnoměrně. Hned úvodní jízda „Mercy“, která pokukuje někam až k „The Last Command“, ukazuje, že tentokrát by mohl být posluchač spokojen. Milovník dramatických chvilek tvorby W.A.S.P. určitě pak ocení skvělou baladickou „Heaven`s Hung In Black“, kde jsou v různých časových souvislostech zajímavé dvě věci. Na klávesy hraný motiv, který celou skladbu začíná, až nápadně připomene melodii, kterou Axl Rose hvízdá na úvod slavné „Civil War“ od Guns N`Roses a pak melodie v refrénu, kterou s malými korekturami použil Blackie Lawless pro titulní skladbu z poslední desky „Golgotha“. Asi kouzlo nechtěného…
Třetím vrcholem je pak závěrečná rock n`rollová „Deal With The Devil“, kde je ještě ke slyšení kytara Darrella Robertse. To, co se odehrává mezi těmito třemi jasnými favority desky, ale také není úplně k zahození. Kapele pak člověk promine i zbytečné opakování „Heaven`s Hung In Black“ (s dovětkem „Reprise“) a nakonec i zbytečně vzteklou „Long Long Way To Go“, protože v podobě „Dominator“ dostává po delší době zase skoro výborné album.
Z dnešního pohledu je zřejmé, že „Dominator“ nakoplo kariéru kapely správným směrem, protože následující „Babylon“ (sem kapela umístila coververzi „Burn“ od Deep Purple, se kterou se původně počítalo pro „Dominator“) a zejména předloňská „Golgotha“ opět představují W.A.S.P. v plné síle. Ta Lawlessovi i přes loňskou drobnou korekci v sestavě (současným bubeníkem je Randy Black, někdejší člen Annihilator a Primal Fear), jak se zdá, dodnes nechybí. Má za sebou fascinující řadu alb, z nichž leckterá psala rockové dějiny, tak jaképak pomýšlení na důchod.
|
