Tak už je to tak, že po konci The Black Crowes v roce 2015 (předtím se už celou pětiletku potáceli v mátožném stavu, jakoby mezi životem a smrtí) zůstávají činní oba dva bratři Robinsonové. Tvůrci úspěchu kapely a nakonec i její vlastní zkázy. Zatímco zpěvák Chris Robinson si založil své Chris Robinson Brotherhood, jeho mladší bratr, kytarista Rich Robinson se činí jak na své sólové kariéře, tak především se před časem spojil se svým kytarovým dvojčetem ze zlatých časů The Black Crowes v období alb „The Southern Harmony And Music Companion“ a „Amorica“, Marcem Fordem a basistou pozdních desek The Black Crowes Svenem Pipienem a společně vdechli život novému projektu The Magpie Salute.
Neunikli samozřejmě pozornosti médií, protože The Black Crowes (především v Americe) stále ještě mají jméno a hned se začalo spekulovat, jestli se The Magpie Salute (především díky účasti Forda a Riche Robinsona) podaří znovu navázat na přetrženou nit a zda jejich projekt bude rezonovat ve skvělých časech starých The Black Crowes. Už jen proto, že o stylovém zařazení nemohlo být pochyb, protože blues rock, říznutý pořádnou dávkou jižanského rocku s tvrdými hard riffy se prostě od The Magpie Salute očekával od začátku. A přesně to jejich debutová eponymní deska přináší.
Více než cokoliv jiného připomíná tenhle počin pořádně rozjetou jam session, kde se sejde parta výtečných muzikantů, kteří ani tak nekoukají na to, jestli se jim povede složit hitovou věc, ale spíše na vlastní prožitek z právě hrané hudby. I proto se hity jako „Hard To Handle“, „Remedy“ nebo „She Talks To Angels“ čekat nedají, prestože taková „Ain`t No More Cane“ k nim vlastně až tak daleko nemá, obzvláště ve chvíli skvělých vícehlasů (tři doprovodné zpěvačky) v refrénu. To je ale spíše výjimka, protože jinde se sází spíše na tvrdší blues, které stojí na kytarách Robinsona a Forda, což je vlastně ten správný chemický vzorec ranných The Black Crowes.
Tvrdosti si posluchač užije dosytosti zejména na začátku desky, když úvodní „Omission“ zachřestí zemitými riffy, aby následující „Comin` Home“, „What Is Home“ a především „Wiser Time“ demonstrovaly (na základě živého koncertu), kde je pravá tvář této kapely. Slyšíte zde všechno, co byste asi od nich slyšet chtěli. Tvrdé bluesové kytary Robinsona a Forda, sytý hlas Johna Hogga a barové piáno, které utváří atmosféru tak dokonale, že si nevšimnete, že skladby trvají sedm a více minut. To ještě není nic oproti dvěma velmi experimentálním věcem, instrumentální kakofonii „Goin` Down South“, která hodně čerpá z psychedelie šedesátých let a následujícímu hřmotnému kolosu „War Drums“, který na ploše devíti minut oživuje ducha Led Zeppelin.
Robinson, Ford, Pipien a jejich parta tak vytvořili album, které mnohem více než pro širokovou veřejnost, je určeno pro hudební fajnšmekry. Nabízí totiž velkou porci hudby, místy ovšem tak nepřístupné, že s ní i velký obdivovatel jejich tvorby v rámci někdejší domovské kapely bude mít problém. Tahle deska je totiž určena na soustředěný poslech. Teď jen záleží na každém posluchači, jestli je to spíše výhoda nebo hendikep.
|
