Hledět s despektem na superskupiny není nic neobvyklého. Obzvláště na ty, které se rojí kolem vydavatelství Frontiers Music. Většinou to tam totiž funguje tak, že se vezme jedna nebo dvě známé osobnosti a doplní se univerzálními hráči (povětšinou z Itálie) a na trh se vypustí deska. Podobně je tomu tak i v případě projektu All 41, který sice nedoplňují námezdní hráči, ale když firma vydá zprávu, že kapelu tvoří muzikanti z Boston, Giant, Mr. Big a od Ace Frehleyho a Sammyho Hagara, ještě netušíte, že se jedná o muzikanty, kteří rozhodně nepatří k nejslavnějším sestavám oněch bandů. Nelze říct, že by se jednalo o ořezávátka, to v žádném případě, ale za opravdové hvězdy jsou v jejich souborech prostě jiní.
Podle výše zmíněných kapel je už asi jasné, jak All 41 zní. Tedy pro pořádek jen zmiňme, že je tvoří zpěvák Terry Brock (Giant, ex-Strangeways), kytarista Gary Pihl (Boston, Sammy Hagar), basista Robert Berry (Three, Alliance) a bubeník Matt Starr (ex-Mr. Big, Ace Frehley) a tihle čtyři spolu dohromady natočili vcelku příjemnou desku plnou melodického hard rocku a AOR. Ovšem. Jak jinak… Pokud tedy chcete slyšet příjemně klenuté melodie a neagresivně hrané kytary, která se nepouští do žádných riffů, ale spíše vytahují nejrůznější vyhrávky, je tahle deska pro vás asi tím pravým ořechovým. Otázka číslo dvě ale je, jak se popasujete s absolutním nedostatkem invence a postupy, které už člověk mohl slyšet milionkrát předtím.
To je vlastně problém všech těchto kapel, které kolem Frontiers Music vznikají. Jejich členové jsou umělecky už dávno za zenitem a čekat od nich, že by přišli s něčím neotřelým už nelze. Tedy, aby bylo jasno, All 41 žádná katastrofa nejsou, ovšem nic světoborného taky ne. Hudba, kterou nabízí, rozhodně potěší méně náročeného fanouška jejich domovských kapel (blízko má třeba ke zmíněným Strangeways nebo Alliance), možná i proto, že se téhle partě podaří sem tam přijít se skutečně dobrou skladbou, která má zapamatovatelný refrén.
Mezi ně rozhodně patří dvojice „Show Me The Way“ a „Walk Alone“, kde se podařilo odstranit co nejvíce klišé, kterých tento styl nabízí mraky. Naopak, při poslechu pilotního singlu a zároveň úvodní věci celé kolekce „After The Rain“ si člověk jen připomene, k čemu byl dobrý tak mohutný nástup Guns N`Roses a posléze i Nirvany, jelikož právě tato skladba prezentuje všechno, co lze v tomto stylu seznat špatným. Podobně je na tom sladkobolná balada „Mother Don`t Cry“, která se rovněž do zlatého fondu AOR pravděpodobně nezařadí. Jako protipól proti nim stojí zmíněné „Show Me The Way“ a „Walk Alone“, které s ještě dalšími dvěma skladbami „Hero In Your Life“ a „Who Knows“ (může trochu evokovat kapelu Survivor) tvoří to lepší, co tahle deska nabízí.
Jestli se bude jednat o jednorázovou záležitost nebo je to projekt trvalejšího charakteru zatím není jasné. Možná to ukáže i úspěch nebo případný neúspěch tohohle počinu. Ten si možná své posluchače najde ve věkové kategorii 45+, na mladší ročníky moc sázet nelze.
|
