U Chrise a Riche Robinsonových už dávno neplatí „já na bráchu, brácha na mě“. Neslavný konec jejich společného klanu The Black Crowes se zdá nevratný už jen tím, že se oba věnují sice prakticky stejné muzice, ovšem každý za sebe a oba jsou ve svých projektech v poslední době vcelku plodní. Rich Robinson přišel loni se sólovým albem „Flux“ a letos je činný v kapele The Magpie Salute, která se nedávno představila debutovým albem, Chris se, jak se zdá, cítí jako ryba ve vodě se svými Chris Robinson Brotherhood. Ti vlastně začali fungovat ještě v době, kdy byli The Black Crowes funkční kapelou a jejich poslední album „Before The Frost… Until The Freeze“ ještě akutální deskou. To už mohlo svědčit o lecčems a nejvíce to vypovídalo o štěpení sil, protože Rich Robinson v té době vydával své druhé sólové album „Through A Crooked Sun“.
Do dnešního dne mají Chris Robinson Brotherhood na svém kontě šest řadových alb včetně novinky „Barefoot In The Head“. Za šest let činnosti je to úctyhodné číslo, signalizující, že vleklé pauzy mezi deskami The Black Crowes nebyly rozhodně způsobeny tvůrčími krizemi, ale spíše tím, že bratři mezi sebou ne a ne najít společnou řeč. Tvůrčím strádáním tedy Chris Robinson v současné době rozhodně netrpí a že v jeho případě nebyl zapomenut ani klasický rukopis a cit pro melodie, který z The Black Crowes udělal na začátku let americkou senzaci hned na několik sezón, dokázal už pilotní singl v podobě skvělé „If You Had A Heart To Break“, která v sobě měla všechno, po čem kdy fanoušci jeho tvorby prahli.
Ono je to celkově s Chris Robinson Brotherhood tak, že dokáží dobře zasytit hladové krky někdejších věrných fanoušků a samotný principál to dělá přece jen ještě o trochu líp, než jeho mladší a divočejší bratr. Dokazuje tím, že z kdysi nerozlučené dvojice byl větším tahounem přece jen on a úspěšný vzorec znal o trochu lépe než ostatní jeho spoluhráči. Potvrzuje to i novinka „Barefoot In The Head“. To sice není bůhvíjak překvapující nahrávka, ale o to je možná příjemnější a poslouchatelnější.
Chris Robinson (na rozdíl od svého bratra) sází více na písničku samotnou a stále více se snaží odstřihnout od nálepky jam band, která byla někdy The Black Crowes přisuzována. Chris na novince preferuje srozumitelnější vyjádření, které desku činí hodně přístupnou. Těžko sice dokáže o svých kvalitách přesvědčit náročné posluchače, kteří v jeho jižanském blues rocku chtějí slyšet výbuchy kytar a experimentální odér, ovšem o to více uspokojí povedenými melodiemi. Laťku nastaví hned úvodní „Behold The Seer“, která sice není tou nejpovedenější věcí celé kolekce, ale desku vypraví určujícím směrem, v němž se nejlepší zastávky jmenují „She Shares My Blanket“, „Dog Eat Sun“ a už zmíněná „If You Had A Heart To Break“. Právě v těchto věcech, na kterých celé album stojí, nejpevněji ukazuje Chris Robinson svůj nezměrný talent a zde se mu nejvíce daří oživovat ducha slavných dnů The Black Crowes velice věrně.
Album nikam nepospíchá, absolutně rezignuje na rychlá tempa, protože kapelník ví, co jeho tvorbě sluší nejlépe. A to je i záruka na kvalitu jeho nové nahrávky. Sice s ní nedosáhl svého absolutní tvůrčího vrcholu, ale nejenže dokázal dokonale odpovědět na nedávné aktivity svého bratra, navíc mu dal takovou malou lekcičku o tom, jak se dělá skutečně dobrá deska, která se nebojí hitových momentů, přestože ví, že se vlastně ani žádným velkým hitem nestane.
|
