Tahle kapela si zasloužila publicitu ještě dávno předtím, než vyšel jejich bezejmenný debut. By to totiž jeden z prvních trucpodniků, který si po svém nuceném odchodu ze Slayer postavil bubeník Dave Lombardo. Už od začátku, když se spojil s kytaristou Michaelem Crainem a ostříleným basistou noise/hardcorové scény Justinem Pearsonem, bylo proklamováno, že se bude jednat o desku, která bude ve své podstatě punková, ale ponese i vlivy hardcoru a thrash metalu. Mikrofon nejprve třímal multiinstrumentalista Gabe Serbian, který v sestavě vydržel pouze několik měsíců. Loni v prosinci vybuchla bomba, kdy zbylá trojice oznámila, že na post frontmana se postavil Mike Patton z Faith No More. Ten se s Lombardem zná léta z jejich šíleného projektu Fantomas a sám byl vždy znám svou velkou chutí k účasti na řadě různých projektů.
Kdo zná Pattona a jeho tvorbu (vyjma Faith No More), už moc dobře věděl, že debut Dead Cross rozhodně nebude normální deska. Patton si totiž libuje v různých obskurních věcech, kdy projekty typu Fantomas, Mr. Bungle nebo Tomahawk představují jen špičku ledovce v jeho (zčásti už opravdu neposlouchatelné) tvorbě mimo svou domovskou kapelu. Dead Cross se sice drželi stále svého stylu, nastíněného skladbou „We`ll Sleep When They`re Dead“, kterou nazpíval ještě Serbian, ale jasné bylo, že Pattonův příchod jim kromě hvězdného espritu dodá ještě punc neopakovatelného šílenství, hudební avantgardy a všemožných krkolomných experimentů.
Jaká deska se v případě Dead Cross čekala, taková skutečně je. Debut vydaný začátkem srpna představuje půlhodinovou smršť (čímž by mohla odkazovat na Lombardův životní majstrštyk „Reign In Blood“), která čerpá z ostrého crust punku, jenž je poučen hardcorem a thrashem, ovšem navrch má otisk Pattonovy hudební geniality, kdy vlastně nevíte, co přijde v další vteřině a co si vlastně o takové hudbě máte myslet. Patton, jak se také čekalo, doslova exceluje. Jako epileptyk při záchvatu působí v „Idiopathic“, doslova trýzní svoje hlasivky v „Divine Faith“ a ve finále skučí na hranici příčetnosti v závěrečné „Church Of The Motherfucker“, kdy se nebojí pustit ani do murmuru, aby skončil v šíleném jekotu. Prostě starý, dobrý Patton.
Hudebně Dead Cross můžeme (kromě výše zmíněného) směle zařadit do kolonky crossover, kdy ovšem posluchači nemohou uniknout ani progresivní vlivy. Právě ony, spojené s častými změnami temp, tuhle čtveřici zavádí až někam k hájemsví System Of A Down. Že by tohle od Lombarda, od té staré konzervy, nikdo nečekal? Ale nakonec proč ne. Dead Cross pro něj totiž představují zase jednu příležitost, jak světu oznámit, že nikdy nebyl jen „pouhým“ bubeníkem ze Slayer.
Tahle deska je proto určena těm, kteří v hudbě ocení především nápaditost a energii. Jakékoliv hity nebo náznak nějakého komerčního potenciálu se na této desce bude rozhodně hledat marně, ovšem fanoušci obou hlavních aktérů (a třeba jejich Fantomase) tohle už dávno vědí. Dead Cross představují asi tu nejideálnější alternativu pro ty, kterým nebyl po chuti předloňský comeback a Pattona vždy mnohem radši viděli s fantomasovskou maskou.
|
