„Leden 1975… uprostřed týhle newyorský zimy, která byla tak krutá, až člověku mrzly koule, jsme začali pracovat na třetím albu. „Toys In The Attic“. Ten název jsem vymyslel já, poněvadž se mi líbil jeho přenesený význam. „Hračky na půdě“ znamenají šílenství,“ vzpomínal na polovinu sedmdesátých let Steven Tyler. Aerosmith tehdy byli v obdivuhodné formě. Posíleni nekonečnou řadou koncertů, kdy vystupovali například po boku Bachman-Turner Overdrive nebo Kansas, působila kapela semknutě a Tyler jako majoritní skladatel cítil v sobě hodně energie a nápadů. Kredit Aerosmith šel rovněž strmě nahoru a i když se kapela ke svému úspěchu propracovala postupně, dalo by se o roku 1975 hovořit jako o průlomovém. Tohle tedy Tyler a spol. chtěli celou dobu, ne?
Alarmující ovšem bylo, jak stoupala spotřeba drog. „Drogy byly naše palivo,“ tvrdí Tyler, „už jsme ale začínali objevovat, že to má i stinnou stránku.“ Vše zatím ale bylo v přípustných mezích a kolizím se kapela zatím vyhýbala. Začínala sice pociťovat větší tlak z okolí, od fanoušků, od nahrávací společnosti, ale ještě to nebylo nic, co by nešlo ustát. Proto také nahrávání „Toys In The Attic“ probíhalo v relativním klidu (tedy, jestli se dá o něčem takovém v případě sedmdesátých let u Aerosmith mluvit). Tyler sice tvrdí, že byl v době nahrávání alba klidný, protože věděl, že už Aerosmith prorazili, ovšem v té době se ještě nedalo mluvit o celosvětovém úspěchu a multiplatinových deskách. Brzy se to ale mělo změnit.
„Toys In The Attic“ vyšlo 8. dubna 1975, ovšem ta pravá bomba vybuchla o měsíc později, když z desky byla jako singl vydána „Sweet Emotion“. Najednou akcie kapely letěly nahoru a singl se začal šplhat po americkém žebříčku. Obdivuhodné bylo, že Aerosmith v případě této skladby neudělali žádný kompromis a předložili jen hitovější podobu toho, co vlastně hrají od samého začátku. „Sweet Emotion“ dominuje nejen výborný Perryho riff, který si bere své ze stoneovské školy, ale i z hardrockové hutnosti Led Zeppelin a táhlý refrén, který už sám o sobě zaručoval pozornost širšího okruhu posluchačů, ale také využití netradičních nástrojů. Velmi důležitá je zde účast hostujícího Jaye Messiny, který si zahrál na africký buben marimba, ale také využití talkboxu, jehož propagátorem byl Joe Perry a také rumba koulí, na něž hrál sám Tyler.
Přestože se „Sweet Emotion“ stala velkým hitem a jakýmsi symbolem pro Aerosmith sedmdesátých let, nedá se rozhodně říct, že by zbytek desky stál ve stínu této věci. „Toys In The Attic“ totiž představuje vyrovnanou kolekci, kterou hraje kapela, která se právě vydrápala na vrchol a hraje ji stále ještě s mladickým zápalem, kde nejsou cítit manýry rozmazlených celebrit. Právě proto mohli v té době Aerosmith dát dohromady tak energickou (můžeme zde dokonce mluvit i o jakémsi předchůdci heavy metalu) skladbu, jakou je titulní věc, na níž odvážně navázali houpavým boogie „Uncle Salty“. Právě tento kontrastní začátek je už jedním z klasických okamžiků celé historie rockové hudby.
K ní patří i drsná „Walk This Way“, která sice v době vydání nezaznamenala větší úspěch, ovšem její doba měla v příštích letech ještě přijít. Nejprve ji sami Aerosmith zpopularizovali o rok později, kdy ji nasadili do žebříčků už jako rockové hvězdy, ovšem ten pravý čas skladby přišel v roce 1986, kdy se jí chopili rapeři Run-DMC a spolu s Tylerem a Perrym z ní udělali historicky první spojení rapu a hard rocku. O tom si ale v roce 1975 nikdo netroufl ani na minutku přemýšlet a tak „Walk This Way“ dominuje ostrá Perryho sólující kytara a psychotický Tylerův zpěv v refrénu.
Čas pak prověřil i další skladby, jako například dvojici tvrdých věcí „No More No More“ (opět výborný skladatelský komplot Tylera s Perrym), příspěvek druhého kytaristy Brada Whitforda „Round And Round“ a samozřejmě také závěrečnou baladu „You See Me Crying“. I když kapela jejím prostřednictvím chtěla navázat na někdejších úspěch „Dream On“, tehdy se tato věc minula účinkem, ovšem postupem let se stala dalším oblíbeným kouskem diskografie těchto Bad boys from Boston. Už jen pro Tylerovu pasáž, kdy svým zpěvem připomíná škrtící se myš… I to už je ale legenda, stejně jako celá tato deska.
Stejně slavné se stalo i následující turné. Očití svědkové se i po letech shodovali, že Aerosmith tehdy byli tou nejžhavější novou atrakcí amerického léta 1975. Byli mladí, plní elánu, byli sexy a holky po nich šíleli. A byli sjetí… „Byli jsme tenkrát nonstop zkoksovaní jako hovada,“ mluví Tyler o té době. A asi tenkrát poprvé, když se s Joem Perrym váleli absolutně na mraky pod stolem mezi zbytky jídla, použitými stříkačkami a zvratky, vznikla dnes už legendární přezdívka Toxic Twins – toxická dvojčata.
|
