Když v únoru 1976 nastupovali Aerosmith do studií The Record Plant, byli to už zavedené hvězdy, protože oba jejich hity z minulé desky „Toys In The Attic“, jmenovitě „Walk This Way“ a hlavně „Sweet Emotion“ rotovaly na rádiových stanicích a kapela už jako hlavní hvězda večera vyprodávala velké haly a arény. Společně s Kiss se stali senzací roku 1975 a Amerika jim lehala k nohám. Jejich hlavním úkolem tedy bylo vydobyté pozice uhájit, přestože začínala působit kokainová paranoia a Tyler s Perrym už do svého „jídelníčku“ zařazovali čím dál častěji i heroin. Navíc klima v rockové hudbě se začínalo měnit, doba rockových dinosaurů pomalu končila a mládež se klonila spíše k jednoduchému punku. Aerosmith měli tu výhodu, že byli zatím pořád ještě čerstvou kapelou, která se vyhýbala art rocku a prog rocku, na který kritika najednou začala házet špínu a proto se jich nástup punku fatálně nedotkl. Místo toho se kapele povedl husarský kousek, když znovu vydala singl s baladou „Dream On“ ze svého debutu. Skladba okamžitě vylétla do hitparád a po třech letech od svého nahrání se stala obrovským hitem.
Aerosmith roku 1976 byli ohromně silná kapela. Věděli přesně, jak má jejich nová deska znít, a když se z první spolupráce Tylera a Perryho vyloupla věc „Back In The Saddle“, bylo jasné, že album pojmenované „Rocks“ bude všechno jiné, jen ne velký průser, který jim jejich odpůrci přáli až za hrob. „Chtěl jsem, aby to znělo jako z nějakýho spaghetti westernu,“ připomíná Tyler, ovšem „Back In The Saddle“ je místo toho po „Same Old Song And Dance“ a „Toys In The Attic“ další vysooktanovým otvírákem, který se oproti předchozím skladbám pohybuje spíše ve středním tempu, kde je důležitá i foukací harmonika, ale úderné riffy a Tylerovo hejskovské frázování z ní dělá jeden z monolitů alba.
Ovšem jako pilotní hit byla vybrána následující věc „Last Child“, což sice kapela považovala v té době za dobrý tah, ovšem právě tato věc zcela neodhaluje neskutečně živelnou sílu „Rocks“, jedná se spíše o rozverné boogie než o natlakovaný hard rock. Ovšem zámořské publikum v té době Aerosmith doslova zobalo z ruky, takže „Last Child“ nakonec uspěla, přestože z dnešního pohledu je jasné, že se jedná o trochu slabší kousek, kde ovšem nutně zaujme výborné kytarové sólo.
„Rocks“ je především o energii. Ta doslova exploduje v „Rats In The Cellar“, což měla být odpověď na „Toys In The Attic. „Chtěl jsem si trochu udělat srandu. Krysy/sklep, hračky/půda. Přitom krysy nakonec spíš vystihují, co se tehdy dělo. Všechno se začalo bortit, příčetnost nás rychle opouštěla, opatrnost dávno vyletěla komínem a krůček po krůčku se rozmáhal chaos,“ vysvětluje Tyler. „Rats In The Cellar“ se i přesto stala opěrným bodem alba, které mohlo na první poslech až moc vyvolat srovnání se svým předchůdcem, ovšem s každým dalším poslechem deska neuvěřitelně rostla.
Kapela totiž neudělala to, co se v hudbě začalo rozmáhat až posléze, a to, že by nejlepší skladby nacpala na začátek alba a zbytek vyplnila zbytečnou vatou. „Rocks“ je totiž jedna z desek, které dokáží gradovat, když se přehoupne přes Perryho „Combination“ k výtečné kombinaci dvou utajených tipů „Sick As A Dog“ a „Nobody`s Fault“, aby nakonec gradovala v samotném závěru v takřka geniální „Lick And A Promise“ a závěrečné baladě „Home Tonight“, která se, podobně jako „You See Me Crying“ z minulého alba, velkým hitem nestala. To dokladuje jen to, že tehdy ještě tvorba Aerosmith na baladách skutečně nestála a jejich fanoušky mnohem více zajímaly natlakované hardrockové pecky. A těmi se „Rocks“ skutečně může pyšnit.
Pokud hovoříme o diskografii Aerosmith, je nutné podotknout, že když s „Toys In The Attic“ kapela konečně prorazila, „Rocks“ jí zajistilo nesmrtelnost. Tento o chlup tvrdší mladší brácha zlomového „Toys In The Attic“ je asi to, co nejlépe vystihuje tehdejší tvorbu kapely. Není proto náhodou, že to je právě „Rocks“, která bývá nejčastěji citována jako největší klasika Aerosmith a dodnes ji kritici řadí mezi stěžejní desky celé rockové historie. Byla to právě tato nahrávka, kterou citují jiné rockové hvězdy jako tu, která je dostala k hudbě. Mluví o ní ti největší. James Hetfield, Slash, Nikki Sixx, citoval ji i Kurt Cobain. A určitě ne bez důvodu…
S vydáním „Rocks“ jako by kariéra Aerosmith dostoupila svého vrcholu. Z toho je ovšem jen jedna cesta. Drogová paranoia už dosahovala svého maxima a Toxic twins se z následného hektického turné vrátili skoro polomrtví. Byl nejvyšší čas na očistu.
|
