Mohli by třeba The Rolling Stones existovat bez Keitha Richardse? Nebo Led Zeppelin bez Jimmyho Page? A Aerosmith bez Joea Perryho? Problémy začínaly už během turné k „Draw The Line“, ovšem postupem času docházelo k jejich eskalaci. Rok 1978 ještě nic moc nenaznačoval, i když kapela se vzájemně už odcizovala a její členy začínala stíhat jedna katastrofa za druhou. Všechno pak vyvrcholilo na koncertě World Series Of Rock, který se uskutečnil 28. července 1979 v Clevelandu, kde byli Aerosmith hlavní hvězdy večera a s nimi tam vystoupili Ted Nugent, Journey, AC/DC a Thin Lizzy. Historky z toho večera nemluví sice úplně jasnou řečí, ale údajně došlo k potyčce Tylera s Perrym a kdy příčinou bylo chování Perryho ženy. Ať už to bylo jakkoliv, důležité bylo, že kapela, která v té době pracovala na své další desce, byla bez svého hlavního kytaristy. A Toxic Twins bez jedné své poloviny.
„Bohužel jsem Joea vyrazil z kapely zrovinka uprostřed prací na albu „Night In The Ruts“, které mělo vyjít na podzim a všichni na mě tlačili, abych ho dodělal,“ vzpomíná Tyler. Perry se na albu sice objevuje a dokonce i jako skladatel, ovšem jeho kytara už nezní ze všech skladeb. Když pak „Night In The Ruts“ 1. listopadu 1979 přece jen vyšla, byl členem Aerosmith už Jimmy Crespo. Do té doby neznámý mladík z New Yorku, který měl na svém kontě dvě alba se svou kapelou Flame. Ale mohl tento plně nahradit takovou osobnost jakou byl Joe Perry?
Podle „Night In The Ruts“ se soudit zatím nic moc nedalo, protože z poloviny je deska dílem tandemu Tyler/Perry. Do svých pěti skladeb („No Surprize“, „Chiquita“ „Cheese Cake“, „Three Mile Smile“ a „Bone To Bone (Coney Island White Fish Boy)“) Perry stačil nahrát kytaru a právě tyto skladby jsou plně v intencích klasických Aerosmith. A jak se kapela nakonec vyrovnala se ztrátou jednoho ze svých skladatelských pilířů? Vcelku šalamounsky. Doplnila album třemi coververzemi a jednou tylerovskou baladou „Mia“. To by až takový problém nebyl.
Ten spíše spočívá v tom, že většina předkládaného materiálu působí tak, jako kdyby kapela už musela vymetat šuplíky a páteřní songy desky, tedy „No Surprize“ a „Chiquita“ sice nejsou vůbec špatné, ovšem už jim chybí někdejší entuziasmus. Tím je řečeno, že Perryho vyhazov se na albu ještě nijak nepodespal, protože i kdyby kytarista zůstal na svém místě, Aerosmith už byli vyčerpaní. Singlem se nakonec nestala „No Surprize“, jak se všeobecně předpokládalo, ale volba padla na „Remember (Walking In The Sand)“, což byla coververze popového hitu z roku 1964, který měla na svědomí dívčí skupina The Shangri-Las. Aerosmith ke skladbě přistoupili po svém a dodali jí trochu bluesového feelingu. Hit se z ní ale znovu nestal, stejně ani jako z celé desky „Night In The Ruts“.
I tak „Remember (Walking In The Sand)“ patří k tomu lepšímu, co album nabízí. Společně s „No Surprize“ a „Chiquita“ (s výtečnou dechovou sekcí) „Night In The Ruts“ slušně otevřou, ovšem poté laťka kvality nezadržitelně padá. „Cheese Cake“ ukazuje, že to nejlepší Tyler s Perrym už řekli dávno před touto deskou a „Three Mile Smile“ dokonce nabídne kacířskou otázku, jestli přece jen Perryho odchod nebude pro Aerosmith prospěšnější. Horšící se situaci na druhé straně desky nezachrání ani jedna z coververzí a proto jedinou skutečně dobrou věcí je závěrečná klavírní balada „Mia“, kterou Tyler složil pro svou právě narozenou dceru Miu…
„Night In The Ruts“ se dá označit jako vcelku dobrá deska. Na poměry Aerosmith sice nijak zvlášť výjimečná, protože doby bakchanálií už byly dávno pryč. Pro sedmdesátá léta „Night In The Ruts“ představuje pravděpodobně nejhorší album, které navíc vznikalo v napjaté době, která byla poznamenána Perryho vyhazovem. Ten se sice zase vrátil, ale to muselo uběhnout ještě pět let. S „Night In The Ruts“ v ruce hleděli Aerosmith vstříc osmdesátým letům. Ovšem tehdy je už všichni považovali za odepsanou kapelu.
|
