Všechno začalo 4. července 1986. Ten den se totiž objevil singl se znovunahranou skladbou „Walk This Way“ z desky „Toys In The Attic“. Byl na něm slyšet zpěv Stevena Tylera, byla na něm kytara Joea Perryho a o zbytek se postarala hip-hopová parta Run-D.M.C. Právě tento den tak vzniklo naprosto přelomové dílo smícháním dvou do té doby absolutně nesourodých stylů, hard rocku a rapu. Nakonec se Aerosmith objevili i v klipu k této verzi skladby, kdy se vztekem rudý Tyler proboural do zkušebny raperů, aby zařval svůj refrén a kapela tak rázem na sebe strhla pozornost celého světa, když se o nich dozvěděli i lidé, kteří do té doby hard rock brali jako okrajovou záležitost. Akcie kapely po několika hubených letech letěly zase strmě vzhůru.
Členové Aerosmith v té době také tvrdě pracovali na své rehabilitaci, protože už docházelo k takovým kolizím, že ve Springfieldu sjetý Tyler přerušil koncert, posadil se na okraj pódia a začal překvapeným návštěvníkům vykládat oplzlé vtipy. Této ostudě museli udělat přítrž pořadatelé. Na podzim už byl zpěvák v léčebně, tentokrát ovšem terapie zabrala a začátkem roku 1987 byla zcela vyléčená kapela připravená k nástupu do studia. Mnohem silnější než kdykoliv dřív. Vydavatelská firma, vědoma si nízkých prodejů „Done With Mirrors“ a neúspěchu předchozích singlů, nechtěla ponechat nic náhodě a pro Aerosmith angažovala hvězdného producenta Bruce Fairbairna (Bon Jovi, Scorpions, Kiss, Van Halen, AC/DC) a hitmakera Desmonda Childa. Všechno se vyplatilo. Dnes je album, které dostalo pojmenování „Permanent Vacation“ jedno z nejúspěšnějších, jaké kdy kapela vydala a díky své kvalitě je jasným startovním výstřelem k začátku nové éry.
Přestože jako pilotní singl byla vybrána ztřeštěná skladba „Hangman Jury“, která vyšla ještě před vydáním alba a zrovna velký úspěch nesklidila, deska stojí spíše na ostatních třech singlech, které se už velkými hity staly. Všechny tři skladby - „Rag Doll“, „Dude (Looks Like A Lady)“ a „Angel“ - jsou sice jasnými záchytnými body desky, ovšem tím nelze říct, že by celé album stálo jen na nich. „Permanent Vacation“ totiž není deska tří hitů a zbytku průměrné vycpávky, ale vyrovnaná kolekce, kde všechny skladby mají svůj smysl (včetně coververze od The Beatles „I`m Down) a i když některé skladby jako „Girls Keep Coming Apart“ nebo „Simoriah“ jsou zdánlivě méně výrazné, až nenápadné, nedá se říci, že by byly méně kvalitní.
Fanouška kapely potěší hned nástup „Heart`s Done Time“, klasický kousek z dílny Joea Perryho, který představuje Tylerův energický vpád do alba, kde zpěvák dává jasně na srozuměnou, že je ve formě jako nikdy předtím. Nejvíce hlasově exceluje ve dvou zmíněných singlech „Rag Doll“ a „Dude (Looks Like A Lady), což bylo kamarádské rýpnutí směrem ke zpěvákovi Mötley Crüe Vinci Neilovi, kde se pouští do svých obvyklých legrácek s takovou vervou, že si říkáte, kde se to v tom čtyřicátníkovi bere. Navíc po těch tunách koksu… Výborně vyšla i balada „Angel“, což je dodnes možná nejlepší pomalý kousek z dílny kapely a kde se naplno projevilo chytré rozhodnutí angažovat Desmonda Childa, protože to byl právě on, kdo této skladbě dodal punc současnosti, kdy Aerosmith už nepůsobili jako zastaralá kapela ze sedmdesátých let, ale měli schopnost oslovit i tehdejší puberťáky uprostřed glammetalové horečky.
Za zmínku určitě stojí i dvě méně známé věci, bez kterých by ale deska rozhodně nebyla kompletní. Jedná se o skvělou „Magic Touch“, kde uchvátí zejména melodie v refrénu, který je jedním z nejgeniálnějších na celé desce a o titulní „Permanent Vacation“, tu má na svědomí kytarista Brad Whitford, který jí rovněž opatřil živoucím úvodním riffem. Právě z této skladby dýchá uvolněná atmosféra, která ukazuje, že do řad kapely se přece jenom po krutých deseti letech vrátila trocha pohody. Už jen proto, že z Toxic Twins se staly DeToxic Twins.
„Permanent Vacation“ vystřelila Aerosmith zpátky mezi naprostou rockovou elitu. Tu už obývaly o dekádu mladší kapely, které se u Bad Boys From Boston mnohém učily a v mnohém je napodobovaly. Proto také na „Permanent Vacation Tour“ bere sebou kapela své nejpilnější žáky, pětici losangeleských bezdomovců, kteří si říkali Guns N`Roses. Pro ty je to životní zážitek v jejich rozjíždějící se kariéře, i když ve smlouvě mají klauzuli, že se tehdy mixem heroinu a kokainu napumpovaní mladíci nesmí ani přiblížit k čerstvě vyléčeným hlavním hvězdám.
|
