„Volala moje dcera Liv a říkala, že jí nabídli roli ve filmu s Brucem Willisem a Benem Affleckem,“ vzpomínal Steven Tyler na rok 1998, „a nedokázala se rozhodnout, jestli tu roli má přijmout, protože to pro ní byla moc velká komerce.“ Možná tímto telefonátem, kdy Tyler své dceři poradil, aby nabídku přijala, bylo zaděláno na největší hit v kariéře Aerosmith. O několik měsíců později se už davy lidí po celém světě hnaly do kin na hollywoodský kasovní trhák „Armageddon“, do jehož srdce zasadili filmaři zbrusu novou baladu „I Don`t Want To Miss A Thing“. Tu pro Aerosmith napsala skladatelka Diane Warren a naprosto přesně splňovala kritéria, která si typická rocková powerbalada žádá. Pro někoho také možná komerční věc, ovšem nezpochybnitelný hit, který boural hitparády po celém světě. Aerosmith si užívali svého megaúspěchu i proto, že v „Armageddonu“ zazněl i jejich někdejší hit „Sweet Emotion“ a coververze The Beatles „Come Together“.
Vypadalo to, že se nová deska, kterou kapela ohlásila na rok 2000, bude tvořit za té nejlepší konstelace hvězd. Ovšem chyba lávky. Možná dlouholeté užívání kokainu na sobě zanechalo své následky, možná se jednalo o náhodu, ale najednou seděl Tyler u lékaře s možným podezřením na rakovinu. Ta se naštěstí nepotvrdila, ale zpěvákovi praskla v krku céva a bylo nutné okamžitě zastavit koncertování i jakékoliv práce na desce. Ty se rozběhly v polovině roku 2000 a kapela při nich využívala opět služeb externích skladatelů. Teď už ale byl pryč Desmond Child i Jim Vallance, jejich míst obsadil někdejší spolupracovník Ringo Starra z The Beatles, Tylerův kamarád Mark Hudson a především pak Marti Frederiksen, který už se podílel na několika nápadech z „Nine Lives“.
Základní tvůrčí dvojicí ovšem stále zůstával Tyler a kytarista Joe Perry (Brad Whitford, Tom Hamilton ani Joey Kramer opět ke skládání připuštěni nebyli), kteří na samém konci roku 2000 představili pilotní singl kapely „Jaded“. A opět se jednalo o trefu do černého, o další kousek, který jen potvrzoval společného geniálního ducha této autorské dvojice. „Jaded“ nebyla balada (jak se po „I Don`t Want To Miss A Thing“ dalo čekat), ale spíše klasická rocková věc, kterou sice trochu poprašuje popové aranžmá, ovšem výtečný refrén nenechával nikoho na pochybách, že Aerosmith jsou stále při chuti.
Samotné album „Just Push Play“ pak vyšlo 5. března 2001 a už od samotného začátku představovalo spíše zklamání. Kapela sice měla v zádech hit „Jaded“, ovšem zbytek kolekce se spíše topí v bažině průměru. Přestože kapele nechyběla odvaha, v některých věcech (titulní „just Push Play“ nebo v od základu špatných „Drop Dead Gorgeous a „Outta Your Head“) někdy až moc koketuje s rapem, celá věc se míjí účinkem. On i samotný nástup desky v podobě „Beyond Beautiful“ nepůsobí zrovna dvakrát přesvědčivě a člověk si bezděky vzpomene na to, že časy takových otvíráků jako „Young Lust“, „Eat The Rich“ nebo „Nine Lives“ už má kapela asi definitivně za sebou.
Na desce se sice najdou vrcholy, mezi něž samozřejmě patří „Jaded“, čnící nad ostatními skladbami jako monolit. Povedlo se ještě i několik dalších věcí, třeba svižná „Sunshine“, která se pohybuje v intencích klasických Aerosmith, dvě baladické (nesinglové a nehitové) „Luv Lies“ a závěrečná „Avant Garden“ a možná ještě s přimhouřením obou očí riffová „Light Inside“, kde jako v jedné z mála dominuje Perryho čitelná kytara. Zbytek, včetně neskutečně utahané a alternativní depresí načichlé balady „Fly Away From Here“ je hluboko pod kvalitativní laťkou Aerosmith a právě zde je znát, že využívání moderních technologií téhle kapele prostě nesluší.
Kvůli výše jmenovanému je jasné, že „Just Push Play“ je s největší pravděpodobností nejhorší deska v historii Aerosmith. Stojí tu jako důkaz toho, že ani skvělý hitový singl nemůže zachránit celé album, které stojí dohromady za pendrek. Vědoma si toho byla i vydavatelská firma a kapele hrozila vyhazovem.
|
