Když se objevila deska „Holy War“, padaly výroky jako „průměr“, „krotkost“, „nic navíc“ a podobně. „Holy War“ má po letech co nabídnout pouze z hlediska kytarových vyhrávek, což je na deathcorový vál poměrně tristní hodnocení. S novinkou „Dear Desolation“ ovšem přichází svěží vítr, a to paradoxně ve stejné sestavě, která ještě na začátku letošního roku byla bez původního vokalisty Chrise „CJ“ McMahona, jenž si chtěl od hudby zkrátka a dobře odpočinout. Hlášený návrat do kapely byl vítanou zprávou pro všechny zúčastněné. Zvlášť, když radostnou novinu podpořil singl „No Absolution“, který trhá hlavy a dává vzpomenout na brutální a agresivní deathcore z dob před pěti lety v rámci vydání desky „Hate“.
Začátek nové placky „Dear Desolation“ je nakopnutý skvěle. Tvrdé riffy, rychlé bicí, hluboké growly…všechno jede jako dobře promazaný stroj, který se ne a ne zastavit. „Slaves Beyond Death“, „The Son of Misery“, „Puppet Master“ nebo titulní „Dear Desolation“ nechávají rychle zapomenout na nešťastný deathcore začátek letošního roku v podobě Suicide Silence a hrnou do posluchačů snad to nejlepší, co jsme mohli od této party doposud slyšet. Je to přesně tak rychlé, agresivní a brutální jako „Hate“, ale přece jen promyšlenější v kompozicích jednotlivých písní, kde se neslévají jednotlivé momenty do jednoho blastbeatového pekla, ale jsou naservírovány na zlatém podnose a vhodně se střídají. Tam, kde je potřeba zvolnit, zvolní se vyhrávkou nebo kytarovým sólem. Tam, kde je potřeba rozseknout riff, zazní hluboký breakdown.
Prostředek desky pak prvnímu čtyřlístku nadupaných skladeb nestačí a jede až na pár momentů více na volnoběh a v houpavém stylu připomíná spíše předešlou „Holy War“. Songy jsou také (reálně i pocitově) delší, což třeba demonstruje ultra pomalý breakdown v „The Skin of the Serpent“, který se line téměř celou druhou polovinou skladby. Závěr alba ovšem naštěstí opět naváže na začátek desky a dvojice „Into Chaos We Climb“ a „Final Curtain“ výborně spojí atmosférické úvody a kytarová sóla s deathcorovým infernem v podobě frenetické dvojšlapky a masivních riffů. Perlou je pak bonusový první singl „No Absolution“ nebo cover „Du Hast“ od Rammstein, kde je slyšet, že bubeník Lee Stanton si s původní verzí dělá, co se mu zamane a právě on je opět tím pevným bodem na celé novince.
Větší návrat zase zpět ke kořenům je na „Dear Desolation“ v rámci diskografie kapely jasným triumfem. Zpěvák „CJ“ se nechal slyšet, že už byl unavený z veškerého toho generického deathcoru. Není jasné, do jaké míry se zasloužil o finální výsledek, ale občas v některých pasážích na člověka dolehne až oldschoolový death metal, okořeněný samozřejmě moderním zvukem a nasekanějším rytmem. A je to dobře, Thy Art Is Murder jsou zpět v plné síle a s hodně slušným albem.
|
