Eskimo Callboy se již pár let úspěšně brodí nánosem generického electronicoru a svými absurdními texty a sebeuvědoměním si vydobyli dostatečně velký kus divácké pozornosti. Minulá deska „Crystals“ dokonce naznačila, že skupina má mnohem na víc, než na parodování různých subžánrů a může se muzikantsky prosadit i v „běžném hudebním světě“, kde se již točí velká jména a hlavně velké peníze. Ovšem zpátky na zem.
„The Scene“ je novinka, která jasně daný směr minulou deskou otočila ve svůj neprospěch a nalákala posluchače spíše jiných žánrů. Zaměření na mainstream tu má jistou oporu opět v parodii a satiře, ale tam, kde Eskimo vždy bodovali (tedy v hutném kytarovém podkladu s breakdowny), tady téměř nic neukazují. „Crystals“ se mohlo pyšnit nejen tvrdostí a rychlostí, ale i zpěvnými melodiemi a skvělými refrény. „The Scene“ je pouhým odrazem těchto atributů. Zmizela agresivita, riffy a místo nich nastoupily do popředí popové postupy, disco feeling a co zamrzí asi nejvíc, totální absence jakýchkoli nápadů. Najednou se dříve tolik zábavná a šílená kapela na nové desce oposlouchá téměř okamžitě. Postupy v jednotlivých písních jsou jalové, generické a příliš univerzální na tuhle bandu. Chybí jiskra, nápad, živelnost…zkrátka tomu chybí ta šťavnatost minimálně předchozí fošny.
Abych jen nehanil – využití elektroniky a disco propriet je správné a padnoucí. Různé zvuky a samply rámují opět otravný autotune, ale to už jsme si u těchto německých hochů tak nějak zvykli (ano, čistý zpěv na živácích opravdu pokulhává). Trochu živější skladby jako „Banshee“, „Rooftop“ nebo titulní „The Scene“ mají občas dobré místo a zabaví. Škoda jen, že zabaví elektronikou a balastem okolo, nikoli nějakým rázným riffem nebo netradičním melodickým postupem. Písně se bohužel slévají v jednu obyčejnou nudnou nahrávku a atraktivních míst by člověk pohledal tak maximálně na prstech jedné ruky.
Předchozí výtky se můžou v klidu vztáhnout i ke zvuku. Popovější a mainstreamovější zaměření jde samozřejmě ruku v ruce se zvukem, který je tentokrát krotší a nařvané samply v klidu ubijí upozaděné kytary a celkově nástrojový přirozený zvuk. Dolů se šlo i co se týče využití potenciálu obou zpěváků. Tentokrát si na svá bedra naložil více hlavní zpěvák „Sushi“ a přestože se v písních občas objeví nějaký vokální host, jde spíše jen o ojedinělé zpestření, které mohl klidně zastat druhý vokalista Kevin. Je to zklamání. Eskimo Callboy vždy experimentovali, ale ne tak zásadně a razantně jako v tomto případě. Úkrok směrem k popu a discu není nejšťastnějším řešením, protože se ztratilo to, čím si kapela udělala jméno dříve – živelnost, hravost a zábavnost. Nikdy jsem si nemyslel, že to v souvislosti s Eskimo Callboy někdy prohlásím, ale prostě tomu chybí koule.
|
