Za svou činnost v posledních letech by bylo docela snadné pasovat The Quireboys na nejnudnější kapelu z Velké Británie. Samozřejmě ne proto, že by tahle šestice kolem zpěváka s dynamitem v krku Jonathanem Grayem, čili Spikem, nahrávala špatné desky nebo dokonce zapomněla hrát, ale proto, že jejich nová alba (chrlená v kulometné rychlosti každý rok) nemohou v žádném případě snést srovnání s jejich klasickou (a geniální) dvojicí „A Bit Of What You Fancy“ a „Bitter Sweet & Twisted“ nebo například s novější „Halfpenny Dancer“. Hity a výrazné skladby typu „Sex Party“, „Roses And Rings“, „Tramps & Thieves“ nebo „Mona Lisa Smiled“ jako kdyby už byly minulosti a The Quireboys jen šablonovitě sekali jednu deskou za druhou. S poslední „Twisted Love“ jako kdyby se tihle londýnští šviháci dostali na úplné rozcestí.
Proto ohlášení novinky „White Trash Blues“ nemohlo být chladnější. Další deska do řady? Dalších pár vcelku zbytečných skladeb? A další koncerty, kde se budou přehrávat jen ty největší hity? Zprvu to tak mohlo vypadat. Ovšem možná i Spike a jeho parta cítili, že situace už by mohla být vážná a další (nechce se to říkat…) průměrná deska by je mohla připravit o řadu dosud věrných fanoušků. Proto nakonec „White Trash Blues“ není autorská deska. The Quireboys se docela správně rozhodli pro vydání alba coververzí, které je může zachránit od autorské krize a přitom naplnit (nesmyslnou) kvótu „co rok, to deska“. Ale zaplaťpánbůh, „White Trash Blues“ není deska je tak do počtu.
Nabízí se jasná paralela s Rolling Stones a jejich loňskou „Blue & Lonesome“. „White Trash Blues“ je totiž dost podobné album. Aby také ne, když staví prakticky na tom samém (není ale myšleno na stejných skladbách) a využívá té samé atmosféry dřevního blues. To podporuje i hojné a velmi výrazné využití foukací harmoniky, která dokonce celé album ve skladbě „Cross Eyed Cat“ od Muddyho Waterse uvede. Důležitá pak je i v dalších věcech a můžeme jí dokonce klást na roveň kytarám a klasicky zahranému rokenrolovému piánu.
Co se týče skladeb, tam je naprosto jasno. „White Trash Blues“ obsahuje dvanáctku největší bluesových klasik, kde se to hemží jmény jako Muddy Waters, Chuck Berry, Sonny Boy Williamson, John Lee Hooker nebo Jimmy Reed. Verze od The Quireboys jsou navíc hrané s úctou k originálu, protože Spike a jeho parta dobře ví, že na takové klasiky se nesahá. Ovšem i tak mají všechny věci soudobý zvuk (bez něhož by to samozřejmě nešlo), který jen vypíchne zajímavá místa a kompoziční genialitu původních tvůrců, kteří kolem poloviny minulého století psali dějiny rockové hudby. Kde by rock byl bez takových věcí jako „Little Queenie“ od Chucka Berryho, „Walking The Dog“ z dílny Rufuse Thomase nebo „Shame, Shame, Shame“, kterou původně napsal Jimmy Reed?
The Quireboys tak lze za nápad natočení bluesových standardů (ač není nijak originální) pochválit. Možná „White Trash Blues“ pomůže kapelu vyvést ze slepé uličky, kam se v tomto desetiletí dostala. Tohle album se totiž dobře poslouchá, takže pokud máte rádi starý blues a tu chuť dávno zašlých časů, navíc zde opepřenou stále geniálním Spikeovým vokálem, neváhejte po téhle desce sáhnout. Ač neautorská, je to asi nejlepší deska The Quireboys v této desetiletce. Snad se jim povede podobně i při tvorbě svých vlastních věcí...
|
