Bílí neumí skákat, indiáni neumí pít a černoši neumí hrát rock n`roll. To možná platilo do té doby, než se v polovině osmdesátých letech vynořili Living Colour. A mýty začaly padat. Svět udiveně zíral na čtyři černošské hudebníky s dlouhými vlasy, jak mastí ostrý hard rock, kde je místo jak pro funky, tak pro rap, ovšem především pro skvělé instrumentální výkony a parádní songy. Byli tenkrát tak dobří, že se jim do přízně vlichotil i samotný Mick Jagger z Rolling Stones. První dvě jejich desky byly velice, velice dobré, až si kapela vysloužila nejen platinové ocenění, ale také ceny Grammy. Přestože začátek devadesátých let byl podobně crossoverové hudbě hodně nakloněný a Living Colour nikdy nemohli být házeni do pytle s tehdy nenáviděnými heavymetalovými a hairmetalovými hudebníky, nakonec jejich kariéra šla z kopce. Až nakonec v roce 1995 bylo po všem.
Comeback o osm let později, korunovaný deskou „Collideoscope“, nijak zvlášť nedopadl a deska zůstala za očekáváním, jak v prodejnosti, tak ve své kvalitě. V roce 2009, kdy Living Colour přišli s další nahrávkou „The Chair In The Doorway“ už bylo všechno přece jen o něco veselejší a samotná deska vykazovala velice silné kvalitativní rysy. Fanoušci byli spokojeni, protože jim jejich oblíbená čtveřice dala důvod věřit ve věci příští. Trvalo to ale dlouho, celých osm let. Přitom tahoun souboru kytarista Vernon Reid sliboval, že se tak dlouho čekat rozhodně nebude.
Čekalo. Ovšem skutečně to stálo za to. Možná už nikdo nečekal, že se Living Colour někdy dotknou svého vrcholu vytyčeného trojicí prvních alb a s novinkou „Shade“ se jim daří nejlépe od roku 1993. „Shade“ je skutečně velmi silná deska a dalo by se říci, že s ní Living Colour dospěli do další fáze svého vývoje. Jako muzikanti, jako skladatelé i jako experimentátoři. I když základ jejich skladeb zůstává zachován, přistupuje k nim tato čtveřice na svém nové albu s velikou energií, kdy je jasně znát, že už žádné hranice pro ně neexistují. Proto si také dovolili na desku umístit coververzi dávno zastřeleného typického představitele gangsta rapu The Notorious B.I.G.a.
Jeho „Who Shot Ya“ je dokonce jedním z vrcholů celé novinkové kolekce, která nemá slabých míst. Pokusíme se tedy vypíchnout jen ty nejsilnější, kdy Living Colour doslova excelují, udivují svým hudebním uměním a školí ve stylu psaní skladeb. Vždyť i na prvních pár poslechů slabší úvodní „Freedom Of Expression (F.O.X.)“, disponující riffem jak z dílny Toma Morella, nakonec vyroste do skvělého otvíráku, kde hned za tepla zjistíte, že Corey Glover pěvecky ještě více dospěl a bude udivovat svým rozsahem, kterým i o půlnoci strčí do kapsy podobně znějícího Lennyho Kravitze.
Kromě zmíněné coververze „Who Shot Ya“, kterou krásně vyzdobí brutálně zahraná Reidova kytara, patří k nejsilnějším kouskům skákavá groove věc „Program“, kde zaujme výborný refrén stejně jako sekaný riff. Ducha Jimiho Hendrixe se pak Living Colour s velkým úspěchem snaží oživit ve funkové věci „Who`s That“, kterou otevírá neskutečně agresivní kytarové sólo jako z dílny zmíněného mistra a samotnou skladbu pak kromě kytary a sebejistého zpěvu táhne vpřed i dechová sekce, která do ní dosti nevybíravým způsobem vstoupí po půl minutě kytarových onanií. A nakonec jako jasný další vrchol tu máme závěrečnou bluesrockovou nirvánu „Two Sides“, kde se Living Colour skoro dotýkají samotného rockového Olympu. To se prostě musí slyšet…
Proto je daleko lepší než celou desku rozebírat do poslední noty (což by asi ani nikoho nezajímalo…), si prostě „Shade“ poslechnout. Ten, kdo má otevřou mysl pro různé křížení zdánlivě nesourodých stylů, ovšem stojící na pevném základu, rozhodně nebude zklamán. Ten, kdo dá „Shade“ opakovanou šanci, bude odměněn pestrou paletou výborné hudby. Ta by si možná zasloužila i absolutní hodnocení. Půl bodíku ale ještě zůstane v zásobě, kdyby to příště bylo ještě lepší.
|
