Holt jsou na světě kapely, které nikam nespěchají. A holt jsou mezi nimi i takové, u kterých by nevadilo, kdyby byly o něco pracovitější. Kandidátem do téhle kategorie by se mohli stát i italští heavíci Heavenfall (tedy alespoň v případě, kdyby si udrželi fazónu z úvodu aktuální nahrávky), kteří se před pěti lety po deseti rocích existence dopracovali k debutovému albu. Což byl pro rytmiku kapely zřejmě takový šok, že si původní členové kytarista Pave a zpěvák Dest (který od loňska pěje i u kolegů SpellBlast) museli začít hledat nové parťáky. To se sice podařilo poměrně záhy, nicméně až poté, kdy do sestavy přibyl druhý kytarista Gió se Heavenfall znovu vydali do studia. Výsledkem je sice jen pětiskladbové (a znáte to, ne všechno musí být hned novinková věc…) ep s názvem „The Besiders“, ale při pracovním tempu Heavenfall zaplaťpříroda aspoň za to. Většina nahrávky totiž zní poměrně zajímavě.
Tedy, většina znamená tři písně, přičemž jedna z nich je akustická předělávka úvodní skladby z debutového alba. To podstatné, podle čeho doporučuji ochutnat schopnosti „Heavenfall“, je úvodní „Rat Show“. Klasický, úderný, nijak složitý heavík s poměrně specificky zabarveným vokálem a jeho občasným výletem do ječáku je nabitý energií a těží z živého riffování (které se v rámci alba postupem času stane docela kontroverzním momentem), šikovného sólování, docela razantních změn nálad a tempa, i toho, že kluci dokáží závěr skladby šikovně vygradovat. Do zpočátku hutně znějící „The Mewlips“ Heavenfall propašují v melodickém refrénu pořádnou dávku pompy, valivé vokální lince ve slokách sekundují překotné sbory a je docela překvapující, jak při vší své jednoduchosti dokáže kapela znít občas až chaoticky a zašmodrchaně, proto i tuhle skladbu lze počítat k tomu zajímavějšímu, co Heavenfall přináší. Když ve „White Cancer“ Heavenfall přijdou s podobně výrazným pidlikačním riffem, jako v úvodní skladbě, začne se ta dosud stoupající křivka zajímavosti ohýbat směrem dolů, ani opětovná proměna v rámci skladby tentokrát už tolik netáhne. Parabolu Heavenfall dokončí v docela srandovní skladbě „Tartarughe Ninja Alla Riscossa“, kde sborové ozvěnové hučení pojmu „ninja“ je docela pecka přes uši, skladba samotná pak je ukázkou těžko uvěřitelné neohrabanosti, nenápaditosti a v kombinaci s rodnou italštinou pak totálním parodickým gólem do vlastní branky. Předělávka „Let The Feathers Fall“ do plačtivé akustické podoby zklamat nemůže, tahle píseň měla svoji sílu už na debutu.
S Heavenfall a jejich „The Besiders“ je to jak na houpačce. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než kluci zase něco vyplodí, ale dám krk na to, že až na to dojde, tak s nimi nuda nebude. Ať už si vyberou kteroukoliv z aktuálně představených cest.
|
