Italský death´n´thrashmetalový spolek vyžívající se v norské mytologii letos přišel s třetí studiovkou „Total War“, což je název stejně nekompromisní, jako samotná hudba. Čtveřice italských muzikantů rozhodně ví, jak si přilákat pozornost a rychle zaujmout posluchače, nehledě na to, ke kterému z uvedených žánrů jsou více nakloněni. Stylová fúze totiž probíhá zcela přirozeně a nenásilně, zhruba ve stylu legendárních Vader, přičemž Italové jsou stále na počátku kariéry, takže u nich nehrozí nástup rutiny, kterou je možné slyšet právě na poslední řadovce polských matadorů.
Nasazení je zde zcela uvěřitelné, a protože je zároveň doplněno vysokou řemeslnou zručností, skladatelskou invencí a dostatečně burácejícím soundem, patří „Total War“ mezi díla hodna značné pozornosti. Intro „This Is War…“ si posluchače nachystá zlověstným nájezdem, do kterého občas zahřmí bojově naladěné sborové výkřiky. V úvodním songu „Wolves“ už naplno vyrazí hladová instrumentální smečka, kterou strategicky usměrňují tempové zvraty, stejně jako vokální tah zpěváka (a zároveň kytaristy) Arka, jenž se vedle thrashového vrčení občas pustí i do growlingu. Ark ani samotná hudba sice neatakují nejvyšší žánrové standardy, zůstávají ale na spolehlivě nadprůměrné úrovni (nepříliš vábné vokální linky ve skladbě „Flagellum Dei“ jsou pouze výjimkou), kterou navíc vždy zprudka překročí při vytasení svého největšího trumfu.
Tím jsou thrashově podebrané kytarové pasáže, jež oplývají parádní dynamikou a drajvem. Italové s nimi zazáří hned v několika položkách a vždy se právě díky tomu jedná o nejlepší skladby nahrávky. Vedle zmíněné startovací palby „Wolves“ jde dále o fláky „Total War“, „Wrath Of Brenn“, „Legion“ (která je fanouškům známá už z loňského stejnojmenného EP) a „The Dark Age“, kde riffová kadence dosahuje až crossoverové energie. Za zmínku stojí také kus "Krigaren" s působivým zrychlováním, mohutnými šestistrunnými valy nebo hezky vyklidněnou mezihrou. Jemné dochucení pak dodává melodické koření, které je nejprve sypáno opatrně, aby postupně nabíralo na síle a v závěrečné třetině alba už jej bylo tolik, že by výslednou chutí nepohrdli ani fandové typického melo-deathu. Lákadel je zkrátka dostatek, a přestože největší lichotky míří spíše k úsekům jednotlivých skladeb, nežli k albu jako celku, za poslech třetí studiovka italských vikingů celkem jistě stojí.
|
