U profláknutých kapel je spoleh na to, že se v masách jejich fanoušků vždy najde dostatečný počet takových, kteří nebudou reptat, ať už jejich modla přijde s téměř čímkoliv. Jenomže popularita a pozitivní přijímání čehokoliv mívají za neblahý následek rapidní pokles kvality produktu. Vždyť jen malá hrstka z těch, kterým se před léty podařilo vybudovat si zvučné jméno, dnes vyvíjí snahu, jež by byla srovnatelná s nasazením z časů minulých. Jaká je situace v táboře Arch Enemy? Jedenáctá deska švédské party kolem kytaristy Mikeho Amotta odpovídá jasně a srozumitelně.
Novince „Will to Power“ předcházely dva videoklipy ke skladbám „The World Is Yours“ a „The Eagle Flies Alone“. Už u prvně jmenované cinkly přes uši jednoduchá koncepce a enormní stupeň hitovosti s neskrytým zaměřením se na refrén, což by se dalo akceptovat v případě, že by tato skladba fungovala jako odlehčující položka. Jenže ono je tomu na „Will to Power“ přesně naopak, nějaké propracovanější momenty aby se totiž hledaly lupou. Převážná většina materiálu, z něhož stříkají gejzíry nasládlé hitovosti, je mdlá, přičemž důraz je kladen na vokály, refrény a kytarová sóla, nikoli na skladbu jako celek. Kousky jako nechutně vlezlá „Blood in the Water“ či klipové záležitostí evokují otázku, zda se něco takového vůbec ještě dá považovat za melodeath. Když totiž odhlédneme od growlingů a vezmeme v potaz jen instrumentální složku, otřepané melodie a předvídatelné postupy, ocitáme se ve vodách power metalu s odérem popu.
Zajímavým vkladem do novinky jsou čisté vokály Alissy, kterých nejvíce servíruje „Reason to Believe“. V této baladě se nejdříve setkáváme s jemnou stránkou vokalistky, záhy ovšem nasazuje heavíkovský hlasový projev, který bohužel působí nuceně až nelíbivě. Jediné slušné kousky na „Will to Power“ jsou snad jen po sobě jdoucí „Murder Scene“ a hlavně „First Day in Hell“. Nicméně dvě solidní skladby na desce jsou na kapelu takového formátu zatraceně nízké skóre. Bohužel ani kytarová stránka alba není zrovna ohromující a až příliš často budí dojem recyklace (rozuměj: „tohle jsem už někde slyšel“), než že by oslňovala tvůrčí schopností.
Jak již bylo naznačeno, poměr oddechovek postrádajících hloubku a pozoruhodných kousků je u aktuálních Arch Enemy neodpustitelně nevyrovnaný. „Will to Power“ dobře poslouží jako kulisa při další činnosti nebo při sportu, avšak hledání nějakých zajímavějších motivů, na které by bylo třeba se zvlášť soustředit (natož si je vychutnávat), je ztráta času. Zcela úmyslně se vyhýbám polemizování nad srovnáním schopností aktuální vokalistky s její předchůdkyní (pro mnohé bohyní) a zaměřuji se pouze na to, co nový materiál Arch Enemy může posluchači nabídnout. Shrnuto a podtrženo, téměř nic, a proto nemám chuť se k tomuto – jak po hudební, tak po textové stránce –
kýčovitému počinu, jehož výplň je vyčpělá a bez nápadů, víc vracet.
|
