WARWOUND - Burning the Blindfolds of Bigots
Málokdy je možné spatřit debutové album kapely, jejíž vznik se datuje o plných pětatřicet let zpátky. U britských Warwound je ovšem časová prodleva zaviněna brzkým rozpadem, poté dlouhou pauzou a teprve dva roky starým reunionem. Někdy jsou cesty osudu zkrátka nevyzpytatelné, pořád je ale lepší vydat jednu, zato však dostatečně chytlavou fošnu, nežli kvalitu rozmělňovat v řadě nevýrazných počinů. A je pravda, že Britové do toho řežou, jakoby by byla první polovina osmdesátých let a hudebníci stáli na samém počátku kariéry. Základem jejich tvorby je přitom agresivní punková vlna, která je úzce spjata s prvotinou „Punk´s Not Dead“ legendárních The Exploited. Právě tahle skotská parta je nejsilnější inspirací Britů, jak ve stavbě riffů, tak ve vokálním frázování a půvabně nasraném projevu zpěváka Tony Martina. Hardcore punk v podání Warwound nese ovšem přidanou hodnotu ve formě moderního zvuku, a také thrashového kytarového ozubení, jež jako doutnák syčí v základu většiny songů, aby naplno vybuchlo ve strhujícím štychu „The Closing Irony“. Velmi slušně ale dopadly všechny položky, které pulzují dravou energií, jež se přenáší na posluchače jako virus z porno stránek do útrob počítače. Debut Britů se povedl a okamžitě vysadil kapelu mezi horní představitele daného subžánru.
8/10
YouTube ukázka - celé album
URN - The Burning
Už jsme si zvykli na americké black´n´thrashové spolky, které nás v poslední době zásobují kvalitními příspěvky, zbytek světa ale jakoby v tomto ohledu za zámořím poněkud zaostával. Zdá se však, že se situace mění, stačí vzpomenout na nedávno recenzovanou skotskou kapelu Hellripper, no a nyní máme k dispozici další evropský počin, tentokrát od finských Urn (doslova za rohem je pak vydání novinky známých Švédů Witchery). I zde se přitom pohybujeme na vysoké jakostní úrovni, která si nezadá s předními americkými sebrankami. Špinavý, nekompromisní a démonickou sírou vyuzený thrash, s blackově bzučícími kytarami a adekvátně zhýralými vokály, k tomu časté střídání temp nebo osvěžující melodické vsuvky, to jsou hlavní přednosti finské party. Placka „The Burning“ startuje výtečným zlověstným intrem s postupnou gradací a ženskými vzdechy, které nemůžou pocházet odjinud, než z čarodějnických orgií na Petrových kamenech. V navazujícím cákanci „Celestial Light“ překvapí zejména hitově posazená melody linka (o kytary se mimochodem stará maník s hezkou přezdívkou TooLoud), jež se začne vlnit ve druhé polovině skladby, poté již přijde čas na přímočarou punk´n´rollovou jízdu „Hail The King“. Za zvláštní vypíchnutí stojí položky „Sons Of The Northern Star“ a „Falling Paradise“, obě s náramně vtahující a hlavně svůdně rychlou stavbou. Pokud budete mít chuť dostat do těla trochu té bezbožné energie, hudební hřích s titulem „The Burning“ je pro vás jako dělaný.
7/10
YouTube ukázka - Sons Of The Northern Star
SIBERIAN MEAT GRINDER - Metal Bear Stomp
Dva roky starý eponymní debut ruských hip-hop thrasherů se pro mě stal jednou z událostí sezóny, velmi mě proto těší, že novinka „Metal Bear Stomp“ zcela plynule navazuje na kompozičně napružené nitky prvotiny a opět přináší slastný metalový příspěvek. Zvuk je zase jako ze škatulky, zejména řezavost kytar by mohla Rusům závidět lecjaká thrashová legenda. Riffy jsou jeden chytlavější druhého, některé pasáže pak vyloženě svádí k rozpoutání divokého moshingu, třeba i doma v obýváku, ať taky sousedé jednou uslyší pořádnej randál. Skutečně, jen málokdo dnes umí namíchat tak přitažlivý riffový koktejl, jehož ingredience přirozeně kombinují punk, hardcore a thrash, zmíněný hip-hop je pak tím, co Rusáky vyčleňuje nad širé konkurenční lány. A přece si tentokrát nemohu odpustit malé rýpnutí, které se týká až přílišné podobnosti s debutovou fošnou. Pokud se instrumentálního tahu týká, pak je vše v pořádku, tohle se zkrátka jen tak neoposlouchá, problém je v rovině vokálů, které začínají být velmi identické, přičemž je kvůli tomu už téměř nemožné od sebe rozeznat jednotlivé skladby. Druhý zádrhel spočívá v aktivitě zpěvů, kdy do toho začne dvojice lídrů (občas i za přispění hostů) šlapat pár vteřin po rozjetí skladby, nebylo by přitom vůbec od věci nechat rytmickou hru malinko nadechnout, zvlášť s ohledem na její maximální chytlavost. Tato strategie by chtěla lehce nabourat, na druhou stranu pořád nejde o nic dramatického a nápaditost jdoucí ruku v ruce s osobitostí a až chronickou návykovostí prozatím jednoznačně vítězí.
8/10
YouTube ukázka - No Way Back
|
