Synové Apollóna. Synové boha umění. Název, který by zněl z úst drtivé většiny hudebníků velmi nabubřele a egomaniacky, ovšem ne tak, když si jej do loga vetkne parta umělců té nejtěžší váhové kategorie, jako je zpěvák Jeff Scott Soto, kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal, basista Billy Sheehan, klávesista Derek Sherinian a bubeník Mike Portnoy. Co jméno, to na poli rockové hudby pojem, každý z nich je synonymem skutečné virtuozity. To, že tihle muzikanti patří ke skutečné smetánce, už dokázali ve svých kapelách, které patří k velkým hvězdám. Stačí jen zmínit Dream Theater, Guns N`Roses, Mr. Big, Trans Siberian Orchestra, Journey....
Sons Of Apollo vznikli v hlavě bubeníka Mikea Portnoye. Ten konečně po letech přestal fňukat nad svým neuváženým rozhodnutím, když po dlouhých letech v roce 2010 opustil domovské Dream Theater a znovu je oním hyperakivním muzikantem (vlastně tím byl skoro vždycky), který fanoušky udivuje svou někdy až nelidsky složitou hrou. První do party se mu připletl v posledních letech neuvěřitelně vytížený klávesista a Portnoyův někdejší kolega z Dream Theater Derek Sherinian (rovněž také Black Country Communion). Nitky se začaly pomalu sbíhat. Brzy na to se objevil i kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal, který poté, co v Guns N`Roses uvolnil místo vracejícímu se Slashovi, sice hrál v kapele Art Of Anarchy, ale podle posledních zpráv vztahy v ní v poslední době trochu haprují. Spolu s ním se připojil i basista Billy Sheehan, jenž kromě domovských Mr. Big plánuje i comeback The Winery Dogs. Ten je však ještě trochu daleko…
Problém byl se zpěvákem, protože ani Soto neměl zpočátku své místo úplně jasné, ovšem se zbývajícími muzikanty si posléze sedl skoro dokonale a nakonec muzikanti velebí své rozhodnutí dát mu zmíněné místo. O stylu, do kterého se Sons Of Apollo pustí nemuselo být mnoho řečí, Byl jasný hned od začátku. I když hlavní mozek Portnoy si v posledních letech od progresivního rock/metalu trochu odskočil, aby si vyzkoušel moderní hard rock s Avenged Sevenfold, trochu té hardrockové a bluesové klasiky s The Winery Dogs a hlavně jednoduchost a přímočarost v poslední reinkarnaci legendárních Twisted Sister, zde všechno jede ve starých kolejích Divadla snů. Nejedná se sice o žádný velký Portnoyův návrat do dob „Images And Words“, ale o velmi chytře složený materiál, který nepostrádá nezbytný progres, ale také sází na skladbu jako takovou a slušné melodie.
Všechno, co Sons Of Apollo jsou, vybalí kapela hned na samotném začátku. Karty jsou vyloženy a úvodní „God Of The Sun“ jasně říká, oč půjde. Samozřejmě jsou zde klasické progresivní eskapády, zejména v poslední třetině hrané skoro až na hranici příčetnosti, ale jsou tu zejména také melodie, kde Soto rozpíná svůj hlas a najednou zní opět po letech (v porovnání s jeho dost bídnými sólovkami z poslední doby) opět naprosto skvěle. Dokonce tak, že se dere zpět mezi hardrockovou elitu. A exceluje hlavně Bumblefoot. Svým klasickým stylem, svými pazvuky, které náhle vybrousí do přenádherného sóla. Nakonec ani nevadí, že ona skladba má více než jedenáct minut. Ona totiž nenudí.
Že Sons Of Apollo umí být také přístupnější, dokazují hned v dalších dvou věcech „Coming Home“ a „Signs Of The Time“, které sice hrají stále na progresivní notu, ale přímočarý refrén (zejména v druhé jmenované) z nich dělá záležitost skousnutelnou i pro fanoušky mimo prog-scénu. Vrcholu pak celá kolekce dosahuje v „Lost In Oblivion“, kterou startuje opět jedna z geniálních Bumblefootových podivností, jež jakoby se dotýkala až světa Primus a podobných spolků, ovšem Soto frázuje po vzoru klasického heavy metalu, aby se pak celá kompozice rozprostřela do skoro stadionového refrénu. Ten záhy Bumblefoot opět utne svou sekanou kytarou a Sons Of Apollo opět otočí kormidlo do progresivních vod.
Tam se totiž náramně dobře daří už mnohem hůře stravitelnému závěrečnému dílu „Opus Maximus“ (jak příznačný název), které po předchozí uvolněné, párplovskými hammondkami uvedené „Divine Addiction“ jasně ukáže, na jakou strunu to Sons Of Apollo hrají. Jsou jasně progresivní a skoro až profesorští, ovšem v jistých okamžicích, zejména když Bumblefoot upustí od svých tradičních eskapád (zde kolem třetí minuty skladby) dokáží pohladit po duši nádherným kouskem, podobně jako když z Dvořákovy Novosvětské vytáhnete její tklivé Largo.
V podobě debutu Sons Of Apollo posluchače čeká pořádná progresivná nálož, balancující ve stylu, který Portnoy definoval s Dream Theater. Ovšem proti těmto stylovým průkopníkům mají Sons Of Apollo v současnosti jednu výhodu. Nepůsobí vyčerpaně a přehnaně onanisticky. Tahle deska totiž může být jasnou volbou pro ty, které loňské „The Astonishing“ od Petrucciho a spol. (dalo by se říct, že po právu) zklamalo.
|
