S The Rasmus to bylo vždycky trochu těžké, protože největší díru dosvěta udělali na začátku minulé dekády s alternativním pojetím gotického rocku či metalu, čímž byli ihned pasováni do pozice o něco horších velmi slavných krajanů HIM. Podstata The Rasmus ale byla jiná, než jakou kapela ukázala na své nejznámnější desce „Dead Letters“. Kdo znal jejich začátky, kdy se tahle finská čtveřice pohybovala ve vodách funk metalu a rapcoru, aby následně nabrala něco popového sladu, mluvil tehdy o zaprodání se komerci, o třískání prachů a levném lovení štětek. Nic naplat, „Dead Letters“ z nich hvězdy udělala a kapela ze síly hitů „In The Shadows“ nebo „First Day Of My Life“ profitovala celou dekádu.
Změna přišla v roce 2012, kdy kapela vydala své bezejmenné album. Asi jako symbol nového začátku. Deska zněla mnohem popověji než předchozí alba, po rockové temnotě (byla v jejich tvorbě někdy plně přítomna?) ani památky, zato řada skladeb, za kterými by člověk rockovou kapelu hledal lupou. Když proto The Rasmus ohlásili novinku „Dark Matters“ (názvem jasně odkazující na jejich majstrštyk „Dead Letters“) fanoušci už vyhlíželi návrat k pořádkům minulé desetiletky. Ten se ale nekoná a novinka tak může působit jako další hřebíček do rakve kdysi docela slušné kapely. The Rasmus na „Dark Matters“ navazují na předchozí album a jdou možná ještě o krůček dál, někam do hájemnství, kam se se svou poslední deskou vypravili Linkin Park. Podobnost čistě náhodná?
Úvodní dvojice „Paradise“ a „Something In The Dark“ ještě tak úplně nenaznačuje, že by mohlo být v příštích chvílích zle, i když někdejší energie se tentokrát nedostavila a je jasně slyšet, že kapela už vaří vyloženě z vody. Ani tolik potřebné refrény nejsou nijak silné a obě skladby se spíše převalují v líném tempu. „Something In The Dark“, jako pravděpodobně nejlepší věc celé kolekce sice tepe už na popovější strunu, ovšem ukazuje jistý potenciál, díky kterému jsou The Rasmus dnes ještě živou kapelou. Ovšem kytary v této skladbě už plně ustupují do pozadí elektronice a člověk si klade otázku, proč vůbec Pauli Rantasalmi je stále ještě členem kapely, když jeho nástroj je prakticky neslyšitelný.
Na moment sice vystoupí s kladivovým refrénem ve „Wonderman“, kde se v mnohem hubenější podobě vrací rapcorová tvář, která se pak ale nadobro rozplizne v blivajzovitém, milionkrát převařeném refrénu. Nepomůžou ani kulometné spodky, hrající si moderně na metacore (ale opravdu jen hrající…). Ta pravá hrůza přijde ale se skladbami „Nothing“a „Empire“, kde už se The Rasmus naplno topí v popové bažině bez jakéhokoliv slušného nápadu. Posluchač může vyhlížet jisté zlepšení, které se možná dostaví se závěrečnou „Dragons Into Dreams“, místy evokující Depeche Mode, i když jejich kvalit ani náhodou nedosahuje.
S „Dark Matters“ ukazují The Rasmus, že jsou v současnosti naprosto zbytečnou kapelou. Posluchači se dostane jen mlácení dávno prázdné slámy, pokusy o honění soudobých popových trendů, ovšem zde hraných absolutně bez ksichtu, bez jakéhokoliv zápalu. Prostě bez chuti a bez zápachu.
|
