Asi navždy se bude jméno Roberta Planta spojovat s jeho kariérou v Led Zeppelin. Přestože v čele této legendy nestojí už od jejího rozpadu v roce 1980, čili rovných sedmatřicet let, stále když se řekne Plant, jedním dechem se dodá jméno kytaristy Jimmyho Page a hned se klade rovnítko mezi název Led Zeppelin. Ovšem označovat Planta dnes stále ještě jako bývalého zpěváka Led Zeppelin je poněkud nemístné a zavádějící. Už jen proto, že jeho sólová kariéra se od samotného počátku pokoušela utéct co nejdále od světa této britské hardrockové legendy a také proto, že Plantova sólová alba dodnes budí vlnu zvědavosti a fanouškovského nadšení. A rozhodně ne proto, že znovu slyší ten skvělý hlas, který kdysi nazpíval „Stairway To Heaven“.
Robert Plant je na své sólové dráze mnohem variabilnější než mu kdysi dovolovaly už tak dost široké mantinely Led Zeppelin, ovšem z každého tónu, z každé melodie je cítit, že z této legendy stále vychází. Samozřejmě dnes se už nedá čekat eklektický rockový nátěr jako „Black Dog“ nebo „Communication Breakdown“, ale v žádném případě to neznamená, že Plantova pozdní sólová alba nemají svou kvalitu. Ta spočívá i ve velmi vyhrané kapele The Senasation Space Shifters, která v posledních letech tohoto rockového velikána provází. Nejinak je tomu i na novince „Carry Fire“, která už je jedenáctou položkou v jeho sólové diskografii.
Svou dnešní tvář začal Plant budovat už na začátku minulé desetiletky, kdy se vrátil na sólovou dráhu po slavném koncertním comebacku Led Zeppelin. Přestože na desce „Fate Of Nations“ z roku 1993 koketoval s folk rockem a trochu jinou hudbou než hardrockovou, na deskách „Dreamland“ a „Mighty ReArranger“ se tento přerod (definitivně dokonán albem „Band Of Joy“ z roku 2010) projevil v plné síle. A vlastně trvá až do dnešních dnů. Bláhovec, který doufá, že se s každou novou deskou Plant vrátí do světa Led Zeppelin, bude opět zklamán.
„Carry Fire“ je opět hardrockovou deskou jen okrajově. Vlastně jen hlasem hlavního protagonisty, který byl vždycky (ještě třeba s Ianem Gillanem, Paulem Rodgersem nebo Davidem Coverdalem) hlasem hard rocku. Hudebně se toto album ale pohybuje jinde. Takřka v totožném světě jako minulá „Lullaby And… The Ceaseless Roar“, kde není nouze o názvuky country, folku či etnické hudby. Právě ona už je v Plantově tvorbě dokonale zabydlena. Že se nebude jednat opět o přímočaře rockovou desku ukáže hned otvírák „The May Queen“, který ovšem desku uvozuje trochu neduživou akustickou kytarou a těžkopádnou rytmikou, ale Plantův hlas brousí trochu do vod „Whole Lotta Love“. Rozhodně zajímavé spojení.
Právě různé akustické strunné nástroje hrají na „Carry Fire“ (pochopitelně kromě zpěvu) dominantní roli a tím vytváří specifickou atmosféru, která se pohybuje ve spiritistickém světě, jenž nebyl Plantovi nikdy cizí. I proto mají skladby „Season`s Song“, „Carving Up The World Again… A Wall And Not A Fence“ a titulní „Carry Fire“ (tři nejsilnější položky alba) velkou vnitříní sílu, která doslova sálá z reprobeden. Právě zmiňované skladby (nejvíce snad titulní věc) se dotýkají world music a jasně z nich cítíte jak dálnovýchodnou step, jihoamerickou divočinu i žhavý písek Sahary. Navíc Plant tyto vlivy interpretovat umí i do skoro k nepoznání předělané „Bluebirds Over The Mountain“ od Beach Boys, kde si střihl duet se zpěvačkou The Pretenders Chrissie Hynde, aby nakonec uzavřel celou kolekci dramatickou „Heaven Sent“, přičemž demonstruje svůj stále silný hlas, kterému jako kdyby věk nic neubíral na jeho přitažlivosti.
Novinka je opět hůře přístupnou deskou. Chce to věnovat jí maximální pozornost, protože je silná v detailech (i když kvalit minulého alba přece jen nakonec nedosahuje), využívání různých zvuků a nezvyklých hudebních postupů. Planta tohle novátorství stále očividně baví a tohle byl rozhodně jeden z nejpádnějších důvodů, proč stále tvrdošíjně odmítá (dnes už trochu utopický) comeback Led Zeppelin. Jeho dnešní hudba je ale natolik hluboká a pestrá, že se dokáže i z tohoto stínu vymanit. Nejinak je tomu s „Carry Fire“.
|
