O jedné z nejpůsobivějších obálek alb letošního roku bych měl už celkem jasno. Ta pochmurně romantická atmosféra v sytě jedovatých barvách, která dýchá z aktuálního alba budějovických Dark Angels, prostě pohled přitáhnout musí. Otázkou zůstává, co parta kolem workoholika Vency Votruby tentokrát nabízí za hudební materiál, protože s předchozím albem „Embodiement Of Grief“ se Dark Angels od svých raných nahrávek stylově nejen vzdálili na hony daleko, ale navíc se začali přibližovat k potemněle vláčným After Rain. Což vzhledem k tomu, že mezi oběma kapelami existuje poměrně výrazné personální pouto, trošku zavánělo nepřehledností. Milovníky pořádku a organizovanosti snad uklidní tvrzení, že na aktuálním albu „Venomous Embrace“ Dark Angels se tyto postupně víc a víc prolínající se provázky od sebe začaly trochu vzdalovat.
Ne snad, že by se Dark Angels začali nějak důrazně vracet ke své dávné heavíkovější podobě (byť i tenhle styl má v současném darkmetalovém soundu své místo), naopak, ten potemnělý a leckdy až makabrózní výraz je snad ještě o chlup silnější, než na minulém albu (ostatně chtít měnit „zázemí“ pro aktuálně nejsilnější dominantu kapely, totiž velmi sytý, charismatický a barevně majestátní zpěvořev Radka Popela by zavánělo zbytečným krokem zpět), přičemž v případě „Venomous Embrace“ jde asi o pocitově nejsilnější navázaní na předchozí album v dějinách kapely. Ta hlavní změna je v tom, že se Dark Angels ve své vláčnosti, zadumanosti, dějové bohatosti a pestrosti o něco víc mazlí s melodiemi a jsou díky tomu o něco snáz (byť ne na první poslech) přístupnější.
Coby zastánce živější podoby Dark Angels si dovolím upozornit především na úvodní propracovanou „The Revenant“ s hodně kousavými kytarami, hrdelně drásavým zpěvem, který občas zabrousí až do blackového skřehotu, akčními bicími (poprvé se jako stálý člen představuje Honza Kapák), atmosférickými klávesami, narůstající náladovou intenzitou, silnou proměnlivostí a výraznou gradací. Protipólem pak může být vláčně hutná „Of Pride And Punishment“ s depresivně zvonivými klávesami a hororově pochmurnou atmosférou. Ostatní skladby se pak pohybují v tomto velmi širokém rozmezí a jistotou je, že díky své variabilitě nesplynou do jednolitého celku.
Z pohledu stylového vývoje se Dark Angels ponořili ve své temnotě dosud asi nejhlouběji, z pohledu kvalitativního se jim v porovnání s tři roky starým předchůdcem podařilo víc vyrovnat poměr atmosféry (o tu jde především) a melodií (což vyniká i díky velmi dobrému a maximálně vyváženému zvuku) a tím získat větší kus přitažlivosti nejen pro příznivce pomalých temp a pochmurných nálad.
|
