Fozzy, kteří od počátku své kariéry (na přelomu tisíciletí), mají zajištěnu publicitu díky tomu, že v jejich čele stojí zápasník wrestlingu Chris Jericho, se během let dostali do pozice docela respektované kapely, která naplňuje formuli o modernějším pojetí hard rocku, kde je místo jak pro podladěné metalové kytary, tak i trochu alternativy a elektroniky. Čili takový prefabrikát moderní americké rockové hudby. Někoho toto spojení může okamžitě odpudit, protože si vzpomene na bezejmenné zástupy kapel, které přesně tohle produkují, jiný si bude libovat v chytře složené muzice, která sice postrádá trochu té originality, ovšem vyvažuje ji jak dobrým zvukem, tak šikovnými aranžemi a melodiemi.
Kapela sice už funguje od konce devadesátých let, ovšem na síle začala nabírat až v poslední době, tedy v časech, kdy wrestlingová kariéra je pro Jericha přece jen trochu pasé (však je mu také sedmačtyřicet let) a soustředí se více na hudbu. Proto také nejpozději od desky „Chasing The Grail“ bere Fozzy velmi vážně a právě od roku 2010 tahle parta vydává více alb, která jsou nejen komerčně úspěšnější, ale také o něco propracovanější, než dřívější díla. Novinka „Judas“ pro tuhle kapelu pak nepředstavuje žádné vykročení mimo vyjeté koleje, spíše jen prohlubuje styl dávno vytyčený.
Podle pilotní singlu, který nese stejný název jako celé album, by se mohlo zdát, že Fozzy prožívají v roce 2017 svou nejlepší hodinku. Skladba, která měla premiéru už v květnu, představuje velice silný kousek. Ten je sice veden v nejlepších tradicích kapely, ale opatřen nebývale úderným refrénem, který z něj dělá hit fungující hned na první dobrou. Ne nadarmo byla tahle věc vybrána i jako úvodní kousek desky, protože ji startuje skutečně ve velkém stylu. A když právě na „Judas“ kapela dokáže navázat stejně silnou (nebo možná ještě o krapet lepší) „Drinking With Jesus“, zdá se, že Fozzy měli letos opravdu šťastnou ruku. I „Painless“ a „Weight Of My World“ jsou nebývale silné skladby, jež zaujmou slušným groovem, dobrými riffy i Jerichovým zpěvem. Ten sice není bůhvíjaký vokalista, nemá zrovna velký rozsah ani nezaměnitelnou barvu hlasu, ale přece jen do hudby, kterou se kapela prezentuje, sedí slušně.
Oč byl silnější start desky, o to slabší je ale její druhá polovina. Všechno se láme v „Three Days In Jail“, kde sice až tak nevadí zbytečně vytažená elektronika, ani rapové vložky, ale spíše skladatelská impotence hlavní dvojice Jericho/kytarista Rich Ward, a rozháranost, která zabíjí jakýkoliv potenciálně silný dojem. Nepřesvědčí ani další skladby jako „Running With The Bulls“ a „Capsized“ a nakonec ani „Elevator“, která se ze začátku zdá být přece jen o něco lepší skladbou, než ve skutečnosti je. A závěrečná zběsilost „Wolves At Bay“? Už jen takové plácnutí do vody…
Jak vidno z výše zmíněného, je „Judas“ docela nevyrovnaná deska. Možná to byl úmysl, že kapela umístila ty silné a mnohem lepší skladby na začátek desky, možná je to jen náhoda. Ovšem v tomto případě by šlo hodnocení i rozdělit a každá polovina by se bodovala zvlášť. V tom případě by ta první nutně musela dostat devítku (takovou slabší) a ta druhá jen průměrnou pětku. A teď si to můžeme zprůměrovat….
|
