Nevím, jestli jde v Austrálii o nějaký nový trend, nicméně v těchto končinách letos již podruhé vyšlo kompletně restaurované debutové album. Po kapele Silent Knight, která takto oživila fošnu „Masterplan“, se stejnou strategií vyrukovali také bardové Ilium. Ti byli ovšem ještě přičinlivější, když čtrnáct let starý debut „Sirens Of The Styx“ částečně přepsali, jako bonus přihodili jednu novou skladbu a hlavně k mikrofonu pozvali zpěváka Lorda Tima (Lance King dostal protentokrát volno). Připočteme-li k tomu zvuk, jenž se oproti původní verzi vydařil, můžeme mluvit o dramaticky odlišném zážitku.
Však také toto album hudebníci pasují na plnohodnotnou studiovku, což je – podobně jako u zmíněných Silent Knight – správný krok. Dílo má nesporný smysl i pro ty, kteří důvěrně znají originál, o posluchačích, kteří přijdou s daným materiálem do styku poprvé, ani nemluvě. Nic proti Markovi Snedenovi, jenž nazpíval první verzi (která je mimochodem součástí aktuálního balení a fanoušek tak má ideální prostor pro srovnání), Lord Tim ovšem jen těžko hledá konkurenci, navíc jde o nostalgicky nezanedbatelnou skutečnost, neboť tento chlapík u kapely působil mezi roky 2003-2007.
Dramatickou změnou prošel také playlist, ve kterém zůstaly na svém místě pouze závěrečné dvě skladby. Tentokrát nás tedy k poslechu vítá původně druhý song „Embrace The Myth“ a nutno zmínit, že jde prozatím o úvod kvalitativně pozvolný, jelikož lepší položky mají teprve přijít. Úplně v pohodě k nim můžeme zařadit hned navazující píseň „The Celestial Sphere“, která oplývá dost možná nejmelodičtější integritou, včetně uvolněného vícehlasného refrénu, jenž pohánějí příjemně zrychlené kytary. Vysoká úroveň vesele pokračuje dál, mozaiku štychu „Antigone“ tvoří mimořádně barvité vyhrávky, další várka libozvučných vícehlasů nebo orientálně vykroucené momentky, které jenom podporují epický feeling této písně. Funkční šlapavé tempo kompozice „Quoth The Raven“ zdynamizují klávesy, které z všeobecně tradičního heavy/powermetalového základu tohoto alba nejednou vykouknou s nečekanou intenzitou.
Stane se tak i v nové skladbě „Ode Of The Trans-Dimensional Puppeteer“, jež baví nevtíravými melodiemi nebo vypiplanými sóly a celkově je dobrým příslibem pro věci budoucí, když dokazuje neupadající autorskou invenci. Kompozice na albu často šplhají k desetiminutové hranici, druhým nejdelším příspěvkem je track „Incipience: Beowulf Defeats Grendel“ se symfonickým, až filmově načančaným úvodem, zbytek songu nicméně malinko ztrácí sílu, nadechnutí ale přijde hned vzápětí, kus „Solitary Empires“ zase tepe vysoko-jakostní energií, nechybí působivé vokální linky ani hravé riffy. Stejně lichotivě je pak možné mluvit o titulním opusu, který je oproti původní verzi, stejně jako většina dalších písní, o něco zkrácený, což jde jenom na ruku vyšší dynamice, v tomto konkrétním případě podporované výborným rukopisem, jenž chytrým způsobem vtahuje posluchače do hudebního dění, kompoziční variace nabírají na chytlavosti a dohromady tato položka tvoří majestátní monument připomínající autorskou brilanci Jona Schaffera z Iced Earth. Staronové album Australanů se zkrátka povedlo a mělo by ke kapele přilákat mnoho nových fanoušků.
|
