Aktuální deska „Kelle surut soi“ vyšvihla finskou smečku Havukruunu nad obrovské množství jiných kapel zatraceně vysoko, a tak o ní můžeme mluvit jako o cenném pokladu nalezeném v pochmurných lesích, jež pokrývají chladnou finskou krajinu. Srdce kapely, kytarista a zpěvák Stefan se rozpovídal o svých pocitech ohledně hudební tvorby, o chystané desce, anebo o tom, jak vnímá pohanství.
Začneme s menším představením pro ty, kteří Havukruunu zatím neznají. Jak bys popsal vaši hudbu a co je na ní výjimečného?
Nejsme ani tak výjimeční, jenom nás baví určitý druh melodických struktur a nechceme pořád jenom hrát v tříčtvrťovém nebo čtyřčtvrťovém taktu. Havukruunu je tak trochu romantický heavy či black metal, nebo cokoliv jen chceš, aby to bylo.
Mohl bys něco prozradit o dalších členech kapely?
Kapelu aktuálně (v říjnu 2017) tvořím já a bubeník Noitavalo. Na sdílení tvůrčího procesu to je skvělý parťák a celkově je úžasné mít v kapele někoho, jako je on. Má tak říkajíc všech pět pohromadě, takže úlohy si jednoduše rozdělujeme podle toho. Jsem trošičku zapomnětlivý a nebylo to jednou ani dvakrát, kdy mě zachránil před průserem. Dál máme několik skvělých hudebníků a dobrých přátel, kteří s námi na koncertech vystupují. Na kytaru hraje na koncertech „LUMI" a hrát tuhle hudbu je víc než schopný. Je krásný, když někomu řekneš: „zahraj tento a tamten úsek tady a tam“ a pak máš spoleh na to, že každé vystoupení něčím obohatí a starým skladbám dá úplně jinou šťávu. „SINISALO" hraje na baskytaru a celkově to je velmi talentovaný muž a mít ho v kapele je taky super. Celý set se naučil asi během jednoho týdne, což je prostě parádní.
Čím se liší debut od aktuálního alba „Kelle surut soi“ a jaký je mezi nimi podle tebe největší posun?
Podle mě jsou odlišná díky procesu nahrávání. Zatímco první deska „Havulinnaan" vznikla přibližně během několika týdnů, „Kelle surut soi“ to trvalo rok a půl, než byla hotová. Dalo to skladbám čas, aby rostly a měnily se, což je dle mého názoru věc pozitivní. Avšak trochu mi chybí bezohlednost a spontánní povaha prvního alba. Největší posun se musel stát, když jsem přestal hrát na bicí a převzal to Noitavalo. Jeho hra je mnohem vytříbenější a našlapanější než ta moje.
Odkud čerpáš pro svou hudbu inspiraci?
Každodenní prožitý život je velkým příspěvkem do tvořivosti. Denně potkávám spoustu různých lidí a vzájemná komunikace s doprovázejícími pocity slouží pro naši hudbu jako hlavní inspirace. Taky hodně čtu a poslouchám vážnou a elektronickou hudbu, takže to taky. A zároveň dost přemýšlím o Bathory (smích).
A máš už nějaké nápady nebo hotový materiál pro nové album?
Pro třetí album máme připraveného materiálu spoustu, ale není možné říct, kdy s tím budeme hotovi. Tentokrát to však působí odlišným dojmem. Kytarová hra a dynamika jsou složitější a v porovnání s předešlými skladbami jsou ty nové o trochu kratší a přímočařejší, ale v žádném případě nejsou regresivní nebo připomínající věci starší. Celková atmosféra se možná bude podobat debutu a EP „Rautaa ja tulta". Je to krok dopředu, ale zároveň jiným směrem. Jo a mimochodem, název naší třetí desky možná najdeš někde v bookletu u „Kelle surut soi“. Tak hodně štěstí při pátrání (úsměv).
Texty Havukruunu se drží rodné finštiny, prozradíš nám, o čem převážně vypráví?
Reflexe vnitřního zmatku a emocionálního boje za pomoci metaforických podobností s přírodními jevy a mytologickými prostředími. Musí se s tím zacházet trochu opatrně, protože jde o poměrně zraňující věci. Tak nějak jsem si ale jistý, že se mi podařilo napsat „něco pro každého“, protože je můžeš číst tak, jak sama chceš. Každý si tam může najít něco, s čím se ztotožní. Jasně, pro mě, a pro všechny koho znám, tam je pouze beznaděj a temnota, takže kruté zimní výjevy se slovy o smrti a o nalézání zapomnění jsou zatím témata našich textů.
Finové jsou povinni ovládat i švédštinu a v minulosti jste už nějaké skladby ve švédštině vytvořili. Jsou v plánu nějaké další švédské kousky, anebo výhledově je spíše pravděpodobnější slyšet tě zpívat anglicky?
No, spíš ne. Ve švédštině jsme psali pro zábavu a švédsky ani nemluvíme moc plynně. Budeme se držet hlavně našeho rodného jazyka a jeho drsných tónů a zabarvení. Možná ale jednu nebo dvě skladby v angličtině napíšu. Ale uvidíme, jestli to někdy skutečně udělám.
Kdybys byl přinucen vzdát se buď hraní na kytaru, nebo zpěvu, co by sis vybral a proč?
Zpěvu. Bez debat. Jsem kytarista tělem i duší a zničilo by mě, kdybych se toho musel vzdát. Je to nástroj, se kterým mi je dobře a taky mám pocit, že se elektrickou kytarou umím vyjadřovat lépe než slovy. Taky si myslím, že nejsem moc dobrý zpěvák, nemám žádnou techniku, a proto taktak zvládnu půlhodinový set, přičemž mi dá zabrat, abych se strefil do správných not. Strunné nástroje jsou tím, co mou mysl uvolňuje a díky elektrické kytaře dosahuji místa klidu a reflexe.
Havukruunu je potvrzena na několik koncertů/festivalů, jenže před nějakým časem jsi prohlásil, že nerad hraješ živě. Pořád to platí, nebo jsi změnil názor?
To je hodně rozporuplné. Myslím ale, že jsem si ujasnil, že vlastně nemáme nic proti HRANÍ živě, ale spíš nám vadí všechny ostatní věci kolem toho. Ale vyrovnáme se s tím. Spíše Noitavalo je toho názoru, že bychom si tím měli projít a v tomto ohledu mu důvěřuji.
Máš už nějaké zkušenosti s živými vystoupeními?
Ano, hrál jsem živáky s hromadou kapel, ale nikdy jsem nestál v jejich čele. Takže úplní nováčci nejsme. Všichni koncertujeme už nějakých deset let, ale až teď, alespoň pro mě, stoupá všechno o úroveň výš.
Pokud to úplně nezavrhuješ, jsou nějaké země, ve kterých si obzvláště přeješ vystoupit?
Hmm… ani ne, na toto se moc nesoustředím. Každá koncertní příležitostí je výjimečná a projev vášně.
Domnívám se, že pohanství pro tebe neznamená jen hudební výraz, ale že to také patří k tvému každodennímu životu. Povíš nám něco o tom, jaký vztah k pohanství máš a jestli si dokážeš představit život někde jinde než ve Finsku?
Co je to pohanství? Chápu to tak, že jde o určitý způsob života, myšlenku rozpoznání sebe sama ve svém okolí a o uvědomění si svého místa na této planetě a v jejím eko-systému. V životě jsme vnímaví a prokazujeme odvahu, abychom se podobali bohům, o nichž hovoříme. Je to jako zažehnout plamen, pokud se temnota ignorance odsune stranou, můžeme se stát lepšími a více se podobat bohům a hrdinům z tradovaných příběhů. Můžu žít všude tam, kde chci, je mi to fakt úplně jedno. Teď tak přemýšlím o tom, že mi severské země vyhovují nejvíc. Většinu času tu převládá tma, a možná jsem teď trošku pesimistický, ale devět šedivých měsíců mi dává pocit pohodlí v podobě úkrytu před ostatními lidmi. Rád přemýšlím o tom, že pohanství není spojeno s tvým okolím, ale že má v kosmickém měřítku hlubší zážitky s přírodními silami a fyzikou v souvislosti s tvým vědomím jakožto člověkem.
Navštívil jsi někdy Česko? A když ne, co jsi o naší zemi slyšel?
Na českou půdu jsem ještě nevkročil. Cestování mě nebavilo a stále se na tom nic nemění. Ale samozřejmě hodně čtu a poslouchám Master’s Hammer, tak to by alespoň pro teď mělo stačit. Možná tam budeme někdy hrát. Kdo ví.
Chtěl bys nám ještě něco sdělit?
Díky za rozhovor a přeji skvělý a přínosný zbytek tohoto roku.
|
