Při vší úctě k Ace Frehleymu, Marku St. Johnovi, Bruci Kulickovi a Tommymu Thayerovi je nunté přiznat, že nejzručnější kytarista Kiss byl a navždy zůstane Vinnie Vincent. Tento problémový míšenec, jehož masku egyptského faraóna fanoušci nikdy za svou nepřijali, sice v Kiss působil jen chvilku, necelé dva roky, ale ta doba byla velmi důležitá jak pro něho samotného, tak i pro Kiss, kterým nemalou měrou pomohl přehoupnout se do nových časů. Nejen tím, že za jeho přítomnosti se kapela odmaskovala, ale také tím, že to byl právě on, kdo na „Creatures Od The Night“ a pak na „Lick It Up“ nastavil novou heavymetalovější tvář Kiss v době, kdy se kapela ocitla na scestí a vypadalo to, že její kariéra vezme rychlý konec. Ten ovšem záhy vzalo Vincentovo angažmá.
„S Vinniem byly neustálé problémy,“ řekl o něm Gene Simmons, „řekl jsem mu, že já jsem si změnil jméno, tak on to bude muset udělat taky. Nakonec souhlasil s tím, že jeho pravé jméno, Vincent Cusano, je poněkud problematické a okamžitě přišel s neuvěřitelně nepoužitelným nápadem na pseudonym. Chtěl se jmenovat Mick Fury. Panebože!… Nedalo se s ním diskutovat. Nebylo o čem!“ Simmons ale na druhou stranu přiznal, že Vincent byl velmi zručným skladatelem, ale nakonec osobní spory převážily. „Třeba nás pozval na večeři a při placení předstíral, že si zapomněl peníze. Nevadilo mi účet zaplatit, ale takové chování jsem nechápal. Brzy jsme pak Vinnieho vyhodili,“ zmínil Simmons.
Ovšem jako bývalý kytarista Kiss měl Vinnie Vincent velmi dobrou pozici pro start své vlastní kariéry a jako spoluautor takových hitů jako „I Love It Loud“, „Lick It Up“ nebo „All Hell`s Breakin` Loose“ i dobré renomé mezi muzikanty a proto pro něho nebyl problém sestavit doprovodnou kapelu. Takovou, kde by byl on sám principálem a kde by nemusel krotit své ego, které za dobu působení v Kiss dosáhlo obřích rozměrů. První, s kým se spojil, byl zpěvák Robert Fleischman, člověk, který krátce mezi alby „Next“ a „Infinity“ působil v AOR legendě Journey, kde uvolnil místo legendárnímu Stevu Perrymu a jenž se zapsal do rockové historie velmi slušným sólovým albem „Perfect Strangers“ z roku 1979. Fleischmanův až nelidsky vysoký hlas naprosto precizně zapadl k Vincentově kytaře, která vykazovala stále silnější znaky technického shreddingu a malmsteenovských onanií. Tedy vše, co mu Paul Stanley a Gene Simmons v Kiss zakazovali, mohl nyní Vincent rozjet naplno. Jako kdyby chtěl říct: Když budu hrát jednoduše, lidi si budou myslet, že na to víc neumím.
Rytmika dorazila také velmi brzy. Basy se ujal ostřílený kozák Dana Strum, který byl úplně prvním basistou Ozzyho Osbournea a velmi důležitým společníkem při prvních Madmanových krocích na americkém kontinentu, za bicí nakonec usedl hromotluk Bobby Rock. Kapele se ihned dostalo pozornosti řady světových hudebních médií a Vincent se cítil, jako kdyby seděl na vrcholu světa. On, jeho kytara a jeho ego. Skladby, které měl v zásobě už z doby v Kiss šly kapele velice dobře od ruky a 2. srpna 1986 bezejmenný debut kapely Vinnie Vincent Invasion spatřil světlo světa.
V mnoha ohledech jde o naprosto skvělou a fenomenální nahrávku. Vincentovi jako majoritnímu autorovy (u třech skladeb je spoluautorství přiznáno Fleischmanovi) se povedlo napsat precizně vyváženou kolekci deseti skladeb, které mají velkou sílu, silný melodický základ a samozřejmě výborné výkony všech hudebníků (u toho se zastavíme detailněji, protože tohle je právě ten tvrdý oříšek). Všechny skladby jsou hrané podle jasných pravidel té doby, kdy album otvíraly dvě vypalovačky, v tomto případě „Boyz Are Gonna Rock“ a „Shoot U Full Of Love“, které následovala vydařená balada „No Substitute“ (tady si všimněte, že do ní Vincent zakomponoval kousek závěru celé desky). Další „Animal“ a zejména „Twisted“ jsou energicky nadupané songy, které naprosto detailně ukazují, že Vincent byl skutečně v té době skvělým autorem.
Kvalitativní laťka neklesá ani v druhé půlce desky, kdy možná dvě trochu slabší věci “Do You Wanna Make Love“ a „I Wanna Be Your Victim“, jejichž refrény dnes už můžou působit trochu přežitě, doplňují tři naprosto skvostné skladby. Ultimativní balada „Back On The Streets“, kterou Vincent napsal v reakci na svůj vyhazov z Kiss se postupem let už zabydlela mezi klenoty rockové historie a nakonec ji pro svůj sólový debut „Total Control“ použil i kytarista Europe John Norum. „Baby-O“ zase nastavuje trochu komerčnější tvář kapely svým skoro až popovým refrénem a závěrečný megaopus „Invasion“ svou gradací ukazuje, že Vincentova kapela se nachází ve své nejlepší hodince. Nakonec nevadí ani závěrečné několikaminutové sirény, které dotváří celkovou atmosféru. Pokud by se tedy jednalo o skladby jako takové a o nápady v nich obsažené, byla by i dnes tato deska, která se pravidelně umisťuje na slušných místech v žebříčcích o nejlepší hairmetalové album, jasně na plný počet bodů.
Ovšem tak jednoduché to není. Sice je nutné přihlédnout k době vzniku a k tomu, že kytaroví hrdinové byli v té době na svém vrcholu a že čím víc tónů, tím víc umělecký prožitek, ale v dnešní době se už jeví některé části alba až neposlouchatelně. Zejména v mainstreamovějších věcech jako „No Substitute“, „Back On The Streets“ a „Baby-O“ působí už Vincentova kytara, která sóluje přes refrény i přes sloky bez ohledu na to, jestli to dané skladbě sluší nebo ne, naprosto rušivě a člověk má v tu chvíli chuť zlostí praštit do přehrávače. Ovšem to je výtka z pozice roku 2017, v době vydání alba tohle bylo asi všechno v pořádku. Jeden bodík za to ale prostě dolů jít musí…
Vincent před vydáním alba mluvil o největší desce, která do té doby v rámci rockové hudby vyšla. Toto jeho tvrzení sice odpovídalo dobové sebeprezentaci, ovšem je přehnané. Navíc v kapele nebyla situace vůbec růžová. Kytaristův egomaniacký rozmach nesl čím dál hůře zejména Fleischman a brzy po vydání Vinnie Vincent Invasion opustil. Dokonce v klipu „Boyz Are Gonna Rock“ je místo něho vidět jeho nástupce. Na scénu totiž vstupuje mladíček Mark Slaughter...
|
