Vesmířané Keldian se po čtyřech letech vrací zpátky na scénu, aby potěšili (power)metalové posluchače svým umem. Je to vždy malý svátek, jelikož dvojice norských hudebníků platí za osobité autory, kteří vnášejí do tradičních žánrových vzorců důvtipné a osvěžující tvary. Nová, v pořadí čtvrtá studiovka s jednoznačným titulem (a poněkud nenápatidým obalem) „Darkness And Light“ není výjimkou, naopak po předešlém, na poměry kapely přece jenom obyčejnějším příspěvku zase nabízí ojedinělý zážitek, jenž má sílu povznést posluchače nad světské starosti a strasti.
Alespoň já se tak při poslechu některých aktuálních skladeb cítím. Úvod alba nicméně ještě vyznívá o něco méně našlapaně, než by fanoušek mohl a chtěl očekávat. V prvních třech skladbách neschází typické atmosférické hrátky se zvukovými "space" efekty, jsou však nečekaně doprovázeny nikterak výjimečnými, mnohdy až přímočaře hardrockovými riffy, k tomu dvakrát neoslní ani refrény. To platí zejména pro song „The Haunting“, částečně také pro položku (a první singl) „Blood Red Dawn“, nicméně tam je alespoň chorus pozvednut závěrečnou pěveckou nástavbou, celkově pak píseň už předtím zachraňují velmi přitažlivě klenuté sloky. Z úvodní trojice si každopádně nejlépe vede startovací kus „Nightfall“, ve kterém se norští skladatelé znatelně přibližují perfekcionismu prvních dvou alb, když nabízejí lákavou směs jednoduchých, ale zcela funkčních hudebních motivů, včetně líbivého sóla, dobrého refrénu, plíživě epického feelingu a samozřejmě nezbytné várky elektronických cingrlátek.
Jednoznačnou hodnotou prvních tří kompozic, stejně jako celé nahrávky, je každopádně pozitivní náboj a hlavně odlehčená atmosféra, jež působí, jako by se skladby pohodlně převalovaly na nejměkčích polštářích. Tento pocit ještě znásobí navazující song „Life And Death Under Strange New Suns“, ve kterém se pánové uchýlí k rychlému tempu, čímž automaticky rozvibrují atraktivitu jednotlivých tónů, a to až k samotné poslechové závrati. Syntetické tanečky konečně zacvaknou s plnou intenzitou a výtečně si potykají se speedmetalovou akcelerací, jež v popěvkovém a klávesově přesně vydriftovaném refrénu dosahuje vrcholného okamžiku celé desky. Na zajímavosti skladbě dodává text inspirovaný hrou Mass Effect, variabilitě pak svědčí poklidná mezihra, zatím však nejde o dominantní moment písně, taková situace nastane až v příspěvku „I´m The Last Of Us“, který je orámován dlouhými náladotvornými pasážemi, do kterých jsou jemně položeny popové zpěvy. V podobných – pro kapelu nijak výjimečných – okamžicích znějí Keldian jako Australané Voyager ve svých rozkošných baladických putováních, potažmo jako rocková variace známých osmdesátkových legend A-ha, a to hlavně díky vokální podobnosti obou zpěváků. Ani zde však nepřijdeme o vzrůstající vnitřní gradaci (však má tato skladba více než dvanáct minut) a působivý hymnický feeling.
Svižná a opět vysoce nápaditá položka „Change The World“ operuje se zkreslenými vokály, jejichž líbivost posléze ještě pozvedne hostující pěnice Helene Midje, která se představila již na předešlé studiovce. Druhý vrchol přijde hned vzápětí, a to v dalším rychlíku (nemůžu si pomoct, ale při vyšší rychlostní aktivitě je pro mě tahle parta zkrátka nejpřitažlivější) „Broadside!“, jenž kromě výtečného refrénu pobaví i úvodním pianovým preludiem, stejně jako houpavými motivy, které jenom přidávají celé záležitosti šmrnc a dynamiku. Opus „Crown Of Starlight“ pak znamená adekvátně velkolepé zakončení nahrávky, když atraktivní melodický nájezd vyústí do šlapavých temp a zejména do nadýchaně oslavného refrénu, na jehož repetici s postupně nabírající gradací celá skladba stojí a jako taková funguje na výbornou.
Norské duo nezklamalo. Pro mě osobně novinka kapely znamená pocitový návrat k prvním dvěma – dnes již mezi mnoha fanoušky kultovním – studiovkám, když je opět možné mluvit o specifickém a mimořádném zážitku. Netýká se to možná všech osmi písní, méně vtahující okamžiky ale bohatě vynahrazují momenty prvotřídní a strhující. Tedy takové, o jejichž stvoření si většina skladatelů může nechat jenom zdát.
|
