Ne každý se odváží odklonit se od klasických zaběhnutých pravidel daného žánru a štrádovat si to napříč hned několika hudebními políčky. Australští Ne Obliviscaris se toho očividně nebojí, neboť se pouští do mísení black či death metalu se silně melodickými prvky art rocku. K tomu přihoďme housle, které jsou jedním z nejvýraznějších poznávacích znamení kapely, a které v rámci jednotlivých metalových bojišť přispívají k výjimečnosti. Na polích progresivity a extrémního metalu kapela platí za vysoce ceněnou, a to novinka „Urn“ (již zaštiťuje společnost Season of Mist) je teprve jejich třetí počin.
Ne Obliviscaris můžeme charakterizovat jako excelentní dualitu tvrdosti a jemnosti. Tvrdou složku představují Xenoyrovy deathové growlingy a blastující bicí, jimiž skvostně vládne Daniel Presland, zatímco protipól tvoří Tim Charles, jež totálně odzbrojuje svou zasněnou hrou na housle a čistými, jemně se vznášejícími zpěvy. Slyšet všechny tyto vzájemně se různě prolínající složky dohromady je v metalovém světě poměrně vzácné. Nicméně této krásné duality se drží i kytary, které zkreslený metalový sound protkávají něžnou akustickou hrou, jež společně s nadpozemsky nádhernými houslemi kouzlí křehkou pavučinu, která se kolem posluchače obmotává a všelijak se na něj přichytává.
Například hned úvodní úsek „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ disponuje nejednou pozoruhodností. Přece jen, aby blastující bicí doprovázely silně melodický, jako na křídlech se vznášející zpěv? To na každém rohu nenajdeme. A o duetu tohoto jemňoučkého hlasu s ortodoxním deathovým murmurem už nemluvě. A aby toho nebylo málo, skladba se za svou polovinou přitulí k houslovému sólu, aby pak padla do brutální bubenické rychlopalby, zahalené do silně epické symfoblackové mlhoviny, přičemž smyčec se z ruky stále neodkládá a ani houslistův jemný zpěv neutichá. Elegantní souhra akustické kytary a houslí v instrumentálním úseku „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“ zase navozuje atmosféru romantického letního večera, při kterém uvolněně sedíte na zahrádce či balkónku a sledujete hvězdnou oblohu. Brutálních vokálů klouzajících do blackového podzemí (odkud řežou zkreslený sound i kytary) a bombardujících bicích se v „Intra Venus“ – která se navrací k melodii z „Libera (Part I)“ – nezalekne ani akustická kytara, jenž na běsnění kolem sebe nikterak nehledí a skálopevně si jede svoje, přičemž v závěru skladby jemný Timův hlas beze strachu protkává blackový řev bestie. Je nutno vyzdvihnout vynikající harmonii mezi těmito různorodými sférami, křehké složky se totiž s těmi brutálními nebijí a ani se v nich neutápí. Naopak, krásně spolupracují a jako kráska a zvíře spolu kráčejí ruku v ruce. A tato láskyplná souhra prostupuje celou nahrávkou.
Není pochyb o tom, že se Ne Obliviscaris ucházejí o titul mistrů v oblasti instalace křehkého vybavení do interiéru s hrubým zdivem (jako to dělají kupříkladu švédští progresivisté Pain of Salvation), a tak je zcela zřejmé, že se pánové z Melbourne řadí ke špičce moderního progresivního metalu, kam ostatně mířili již s debutem „Portal of I“, který je z důvodu lepšího nakládání s o poznání propracovanější agresivní stránkou ceněn mezi některými fanoušky kapely více než novinka. Pravdou je, že v jemnosti a křehkosti jsou Australané v současné době silnější a příznivci extrémního metalu se možná při prvotním oťukávání s nimi „zaleknou" enormně lehkého čistého zpěvu, který zpočátku nemusí vystát, a kvůli kterému „Urn“ třeba i zavrhnou. Nicméně později se mnozí z tohoto tábora přistihnou – pokud se tedy k „Urn“ opětovně dostanou – jak nevšednosti této vysoce nadprůměrné desky obdivují.
|
