Ať už si o Katapultu myslí každý co chce, jedno jim rozhodně upřít nejde. A to fakt, že na české, potažmo československé scéně jsou dodnes jedinečným zjevem, který nemůže nikdy nikdo napodobit. Může jim být vyčítáno (a to zcela po právu), že je jejich hudba jednoduchá, místy až primitivní, že hráčské dovednosti všech členů byly vždycky podprůměrné a že zpěv Oldy Říhy je spíše mluveným projevem než pořádným hardrockovým zápřahem. Na druhou stranu je ale nutné přiznat, že ve své době, tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech, by člověk těžko hledal na tuzemské scéně populárnější kapelu, navíc když se jim v těch dobách podařilo (i když s různými obstrukcemi) vydávat desky.
Dnes už může i stará tvorba Katapultu, na kterou ve své době přísahala vlastní krví hlavně učňovská mládež, trochu vzbuzovat pobavený výraz, některé texty mohou vyloudit úsměv, ovšem rozhodně se nemůžeme tvářit, že tu Katapult není a nikdy nebyl. Proto se na prahu roku, který je pro kapelu i Oldu Říhu několikrát jubilejní, projděme po jejich diskografii. I proto, že na dnešních oslavách na řadě míst jejich stěžejní kousky určitě zazní a při zítřejších doderkách jimi možná taky nepohrdnete. Alespoň při nich nebudete muset na nic myslet, ani na to, jak po tom šampaňském bolí hlava…
Když mluvíme oi Katapultu, musíme jít až o pětapadesát let zpět. Tenkrát se patnáctiletý mladík Oldřich Říha poprvé objevuje na plzeňské hudební scéně, kdy se jako zpěvák začleňuje postupně do kapel Meteor, Shadows a Memphis. Výraznější zápis udělal ale o rok později, léta páně 1964, kdy stanul na pódiích s kapelou Black Star. Do té nakonec přibyl v roce 1966 i mladý domažličák Jiří Šindelář, kterému se už tenkrát (kvůli jeho staršímu vzhledu) začalo říkat Dědek. I když se pak od Říhy ještě odloučil, když kapelník odešel ke kapelám Cathedral nebo ke skupině Františka Ringo Čecha, nakonec se sešli ve formaci Mahagon, která už byla přímým předchůdcem Katapultu. Přejmenování proběhlo ve chvíli, kdy se trojice Olda Říha, Jiří Dědek Šindelář a bubeník Tolja Kohout rozhodla z domovské Plzně zvednout kotvy do Prahy. Tam je už čekala velká budoucnost…
Katapult (1978)
Byla to doba, kdy se na vydání desky čekalo i několik let. Katapultu v té době byli tři roky a byl fenoménem. Jejich břitký hard rock, založený na velice úsporných instrumentacích, se sice nemohl rovnat západním kapelám, ovšem tady byl na dosah, fanoušci si na něj mohli sáhnout, slyšet ho naživo a hlavně dal bývalým posluchačům tehdejší české rockové jedničky Olympicu, znechucených jejich popovým vývojem, naději, že je na naší scéně další kapela, která jim bude blízká. Na to docela pružně zaareagoval Supraphon a chtěl po Katapultu co nejdříve desku. Tu ale nebylo kde nahrát, tak padlo rozhodnutí vydat živé album, které se natáčelo 30. září a 1. října 1977 při koncertech na Praze 4. Deska se nakonec ukázala jako absolutní trefa do černého a kapelu katapultovala na špičku posluchačského zájmu. I když dodnes z této nahrávky přežily především čtyři singly „Půlnoční závodní dráha“, „Hlupák váhá“, „Tichá pošta“ a „Vlaky v hlavě“ (zde až zbytečně natahována interpretací základního riffu z párplovské „Smoke On The Water“), dají se zde najít i další slušné kousky. Mezi ně patří přepis básně Františka Gelnera v „Miluju severní nebe“ nebo „Stovky hotelů“. Na druhou stranu překvapí nezařazení tehdejšího hitu „Lesní manekýn“ se sabbathovským riffem. Ovšem po těch letech (už jich je čtyřicet) těžko soudit proč na desce je to, či ono. Důležité je, že Katapult díky této nahrávce dokázali svůj hard rock dostat mezi československou veřejnost. Na tom má jejich debut zásluhu vrchovatou. Brzy se ale začaly objevovat problémy a první zákazy. (10)
Katapult 2006 (1980)
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl Katapult na vrcholu svých sil. Sice odešel základní bubeník Tolja Kohout (nahradil ho Jiří „Mamut“ Stárek) a kolem kapely se začínala stahovat síť zákazů, ovšem první místo ve Zlatém slavíku svědčilo o tom, že se Říha a spol. přesně trefili do vkusu té doby. Po hard rocku byl hlad a kapela svým fandům předhodila singl „Až“, který předznamenával jejich druhou desku. Byl z toho velký úspěch a čekalo se, že i druhá deska pojede v přímočarých hardrockových kolejích jako debut, ovšem tentokrát se fanoušek trochu zmýlil. Album ubírá na intenzitě a riffovosti a sází spíše na jemnější polohy, jako je třeba bluesová „Svobodárna“ (další song, který dávno zlidověl) nebo ještě klidnější „Dvě růže krepový“. Tutovkou na desce je závěrečná „Vojín XY hlásí příchod“, kde z dnešního pohledu už prudí donekonečna natahovaný závěr, kdy Říha opakuje jeden kytarový motiv a pak také houpavé boogie „Jen jednou dostat šanci“, jenž Katapult posléze proslavilo i díky stejnojmennému románu Pavla Frýborta i na poli literárním. Z celkového pohledu je druhá deska o poznání slabší než debut, ovšem tehdejší fandové si toho ani moc nevšímali. V roce 1980 to koneckonců s olympikovským zmrtvýchvstání „Prázdniny na Zemi“ byla jediná hardrocková deska, která u nás vyšla. (7)
Rock De Luxe (1986)
Čtyři roky to s Katapultem vypadalo bledě. Olda Říha musel proto singl „Diskomóda“ vydat pod vlastním jménem, protože název kapely byl v první polovině osmdesátých let na indexu. Všechno ale pomohla uvolnit výše zmíněná knížka Pavla Frýborta (Katapult je v prvním vydání lstivě přejmenován na Paralax) a v roce 1985 se už objevuje oficiální singl „Motorka/Signál „odjezd““, což je jasná předzvěst třetí desky, která pod názvem „Rock De Luxe“ vyšla o rok později. Na ní je jasně slyšet, že Katapult celou dobu, kdy byl držen v karanténě, sledoval pilně dění na rockové scéně a „Rock De Luxe“ proto reflektuje na aktuální hudební trendy. Hudební výraz se přitvrzuje, Říhova kytara dostává kovovější lesk (na tomto albu z ní lze slyšet ovlivnění jak mladými kapelami, tak hodně také Billym Gibbonsem ze ZZ Top, kteří v té době rovněž svůj styl čile modernizovali). Tato deska překypuje až nebývale svěžími skladbami, jako je úvodní dvojice „Kdybys měla“ a „Starý desky hrajou dál“ a samozřejmě novým, možná největším hitem Katapultu, slavnou „Někdy příště“. Nově se objevuje i bubeník Jaroslav Kadlec. (9)
Pozor, rock! (1988)
Přestože je „Pozor, rock!“ živou nahrávkou, je rozhodně třeba ji řadit do klasické diskografie. Už jen proto, že kromě závěrečné dvojice „Někdy příště“ a zkrácené verze „Vojín XY“ obsahuje věci, které se na řadových deskách neobjevily, přestože některé z nich (například výborná „Třináctá komnata“) měly určitě ambice na to, aby byly vydány i na studiovce. Katapult se na „Pozor, rock!“ prezentuje v méně vypulírované podobě než na „Rock De Luxe“ a spíše ukazuje tvář, kterou měl na začátku své kariéry. Ve srovnání s debutovým (rovněž koncertním) albem ale tento záznam až tak úplně obstát nemůže, i když proti tomu, co přijde v následujících letech, je to stále nahrávka dost dobrá. A opět s novým bubeníkem, tentokrát Milanem Balcarem. (7)
„...a co rock n`roll!!!“ (1989)
Možná se čekalo, že na „...a co rock n`roll!!!“ bude Katapult pokračovat v trendu nastaveném „Rock De Luxe“ a fakt, že věční konkurenti Olympic byli v té době plně v zajetí heavyrockové vášně (s tvrdou deskou „Když ti svítí zelená“), tomu jen nahrával, Olda Říha a spol. se rozhodli naprosto opačně. S „...a co rock n`roll!!!“ se Katapult odpoutal od soudobějšího zvuku (což tak z „Rock De Luxe“ dělá ojedinělý experiment v jejich diskografii) a vrátil se ke stylu konce sedmdesátých let. Z této desky se povedlo vykřesat opět i několik koncertních tutovek, z nichž překvapivě titulní věc úplně nezdomácněla, ovšem „V tomhle nejedu“ a „Spolkneme hada“ se staly jasnými favority této kolekce. Kvalitativní laťka ale pomalu klesá. (6)
Taste Of Freedom (1990)
Exportní album, které se ale minulo účinkem. Bylo krátce po revoluci a Katapult chtěl prorazit za hranicemi. Ze společného turné s irskými Winter`s Reign (kteří v té době končili činnost) si vyhlédli zpěváka Roberta Hurleyho, jenž jim prezpíval jejich skladby do angličtiny. Rázem se z „Někdy příště“ stalo „Take It Easy“, z „Vojína XY“ „Women“, z „Lesního manekýna“ titulní věc...Jako experiment deska působí určitě zajímavě, Říhova kytara zní až nápadně dobře a nápaditě, ovšem Katapult v té době byl v troskách, když se Jiří „Dědek“ Šindelář vydal na zkušenou do Ameriky nasát nový svět a Olda Říha začal spolupracovat s Lenkou Kořínkovou. Najednou tu byl rozpad. (6)
Chodníkový blues (1995)
Úspěch dvou výběrových alb „Hit Album 1“ a „Hit Album 2“ vyvolává Katapult z hrobu. Všemu předcházel triumfální koncert na Plesu podnikatelů v Hostivicích u Prahy, ovšem až obě výběrová alba uvádí kapelu plně do chodu. Porevoluční doba jí ale nesvědčí. Za prvé se hodně změnilo klima v rockové hudbě a Katapult působí jako fosílie z časů dávno zašlých, za druhé české hvězdy zažívaly nebývalý útlum nájezdem svých zahraničních vzorů a konečně za třetí, „Chodníkový blues“ se jako deska zrovna nepovedla. Říha sází na stále úspornější instrumentace a přestože kapela vymetá na tomto albu šuplíky, nedaří se jí s výjimkou závěrečné „Rovnováhy“ nahrát tak silnou skladbu, jako jsou jejich hity z dob minulých. (5)
Konec srandy (1999)
Kvůli těžké nemoci (které nakonec podlehl) odešel bubeník Milan Balcar, nakonec nevydržel ani navrátivší se Tolja Kohout a s konečnou platností se za bicí soupravou objevuje Dědkův syn Michal Šindelář. Čekalo se, že do Katapultu napumpuje mladickou energii, ovšem to se na „Konec srandy“ nestalo. Sice se podařilo vykřesat věc „Pořádnej beat“, která jakžtakž na koncertech vedle letitých tutovek zafungovala, vcelku sympaticky působí Říhovo vyrovnání se s problémy běžného života „Existenční blues“, ale to je tak nějak všechno. Katapult jako kdyby se utápěl v jakémsi šramlu, už v absolutní jednoduchosti a jejich výpověď už nepůsobí ani náhodou tak přitažlivě jako v předchozích dvou dekádách. (4,5)
Všechno nebo nic (2005)
Pád byl sice zastaven, ale co to znamená, když je kapela oproti tomu, jaká bývala za komunistů, jen stínem své největší slávy. Navíc „Šišatý boogie“ nebo „Blues o výkladní skříni“ jsou už docela hloupé věci, které naprosto postrádají jakoukoliv lehkost. Povedla se titulní skladba „Všechno nebo nic“ (sice Říhův zpěv je zde trochu přes čáru) i především její anglická verze „All Or Nothing“, kde lze skutečně chválit melodicky výborný refrén. Nutno na tomto místě ale zmínit, že tato nejlepší věc celé desky není autorským dílem Katapultu, ale vydařenou coververzí od The Small Faces. Deska obsahuje i novou verzi slavné „Až“, ale její nový kabátek je už dost zbytečný. (5)
Radosti života (2010)
Pět let, které uběhly od alba „Všechno nebo nic“ bylo pro Katapult nějtěžších v jejich kariéře, i v životě Oldy Říhy. Během té doby zemřel Tolja Kohout, jeho nástupce Káša Jahn a především Říhův nerozlučný parťák a duše Katapult Jiří „Dědek“ Šindelář. Sice se mluvilo o konci Katapultu, ale nakonec Říha sehnal dva mladíky – Andyho Budku a Ondřeje Timpla, kteří mu pomohli s další deskou. Ta už je ale naprosto zbytečná. Chybí na ní Dědkův klasicky symaptický škleb, Nemá ducha své doby a v roce 2010 působí už jaksi nepatřičně. Obsahuje sice slušné věci jako „Casablanca“, ale působí nedotaženým dojmem, nedává ani naději, že by se to v budoucnu mělo zlepšit. (3)
Kladivo na život (2016)
… a tady je už špatně snad úplně všechno. „Kladivo na život“ je ještě o stupeň horší než její předchůdkyně a srovnání s deskami z éry sedmdesátých a osmdesátých let je už úplně mimo mísu. I když sestava drží pohormadě a sami muzikanti ujišťují, že si za svou hudbou stojí, je „Kladivo na život“ deska opravdu špatná. (2)
Tak… byla to docela fuška poslouchat všechny desky Katapultu. Ale jen při takovém zkoumání vyjde najevo, že tahle kapela musela nutně v sedmdesátých a osmdesátých letech být v Československu pojem. Možná dnes už jejich (ty novější) desky působí spíše úsměvným dojmem, ale silvestrovské veselí to přece snese...
|
