Jestli se dá o nějaké kapele z někdejšího hairmetalového třesku konce osmdesátých let (tedy té takzvané třetí vlny tohoto stylu, přičemž první je charakterizována vzestupem kapel jako Mötley Crüe, Quiet Riot či Ratt, druhá pak průlomem Bon Jovi a nástupem Poison a Cinderelly) mluvit v souvislosti s totálním mrháním talentu a řadou ztracených let, pak to jsou rozhodně Pretty Boy Floyd. Ti tenkrát v roce 1989 působili jako docela žhavé želízko v žánrovém ohni, když sice vsadili na přehnaně glamovou image, ale měli v zádech i desku „Leather Boyz With Electric Toyz“, ze které stříkala energie i dobré nápady. Brzy ale celou kariéru kapely pošramotil spor s jejich někdejším spoluhráčem Aurielem Stylesem (údajně se s ním rozloučili proto, že si nechtěl změnit jméno), který si nárokoval autorství skladeb na albu. Kapela mu je neustále upírala, ovšem z hlediska věcí dalších je zřejmé, že pravda byla asi na Stylesově straně.
Pretty Boy Floyd totiž, ač se snažili sebevíc, nebyli schopni přijít s kloudnou deskou, která by jasně potvrdila kvality debutu. Jejich dvojka z devětadevadesátého přežvykovala skladby z debutu, což po deseti letech byl hodně tristní výsledek a následující „Size Really Does Matter“ byla deskou slaboučkou jako špatně vylouhovaný čaj. Chyběla jim skladatelská osobnost jako byl Styles? Zcela určitě. Zpěvák Steve Summers mezitím nastoupil k německým hairmetalistů a vykradačům všeho možného Shameless, aby následně oživil Pretty Boy Floyd s katastrofální nahrávkou „Kiss Of Death“, což nebylo nic jiného než příšerně zahraná a ještě hůř odzpívaná "pocta" jeho velkým vzorům Kiss. Co na tu zrůdnost asi tak říkal Gene Simmons?
Poslední léta byla u Pretty Boy Floyd ve znamení různých sporů, kdy nakonec spolu vydržela základní dvojice Summers a kytarista Kristy Majors, kolem kterých se vystřídal malý zástup jakýchsi hollywoodských nounejmů, aby ze sestavy nakonec vypadl i bubeník Vikki Foxx, který přece jen měl nějakou minulost u Enuff Z`Nuff a z doprovodné kapely Vince Neila z Mötley Crüe. Jaké to překvapení, že na sklonku roku ohlásila tahle partička kontrakt s italskou firmou Frontiers Music (což se není co divit) a hned ohlásila novou desku „Public Enemies“ (tady už je údiv větší, vzhledem k tomu, jak slabá je jejich diskografie). Hned se začalo mluvit o návratu k „Leather Boyz With Electric Toyz“, o což se ale ostatně Pretty Boy Floyd s mizerným výsledkem snažili dosud. Fanoušci přece jen doufali, že Summers s Majorsem seberou všechny síly a podaří se jim obstojně na svůj debut navázat.
Na rovinu, „Public Enemies“ je rozhodně jejich nejlepší deskou od debutu. To je pozitivní zjištění. Ovšem vzhledem k nevalné kvalitě ostatní alb to ani moc snažení asi nedalo. Na druhou stranu je nutno přiznat, že ani novinka dost dobře nemůže stát v jedné řadě s „Leather Boyz With Electric Toyz“, přestože je z předkládaného materiálu znát, že kapela se o to snaží, seč jí síly stačí. Proto také lze řadu skladeb, které deska nabízí, považovat za zdařilé, ale přece jen stojící o krok za takovými věcmi jako „Rock N`Roll (Is Gonna Set The Night On Fire)“, „Wild Angels“, „I Wanna Be With You“ nebo „Only The Young“. Ne, tak silné věci „Public Enemies“ nenabízí.
Je tu ale řada slušných skladeb, které rozhodně nedělají kapele ostudu. Mezi ty nejzdařilejší se dá rozhodně počítat samotný úvod alba „Feel The Heat“, „High School Queen“, „Girls All Over The World“ a baladická „We Can`t Bring Back Yesterday“. Tady jsou Pretty Boy Floyd silní, navíc Summers podává dobrý výkon, kdy to nebere přes čáru a svůj hlas netlačí do poloh, kde zní nepříjemně a dalo by se říct, že až odporně. Dojde samozřejmě i na slabší chvilky, kdy skladby „Do Ya Wanna Rock“, „Run For Your Life“ či „Paint It On“ zní už trochu omšele a jejich nápady jsou už stokrát přežvýkány. Jenže naštěstí pozitiva převažují, zejména, když dojde opět na pár slušných skladeb („7 Minutes In Heaven“, stadionová „Star Chaser“ a hlavně uvolněná „So Young So Bad“) v závěru alba. V tu chvíli jako kdyby se zdálo, že to Pretty Boy Floyd znovu dokázali. Tak docela to sice pravda není, ale po poslechu si uvědomíte, že „Public Enemies“ je dobrá deska a že průser se tentokrát nekoná.
Sice už z desky nestříká energie z každého tónu a kytara Kristyho Majorse zní někdy až moc uhlazeně, výsledný počet skladeb (čtrnáct) je až moc vysoký, místy se kapela potácí ve skladatelské nemohoucnosti, přes to „Public Enemies" má pro kapelu životadárnou energii. Proto je pro ně výsledná známka velice dobrá. Lepší by si snad ani přát nemohli...
|
