Navzdory silnému profilu a propagačním sloganům se nakonec debutová deska Vinnie Vincent Invasion žádnou komerční supernovou nestala. Principál Vincent našel viníka za neúspěch ve zpěvákovi Robertu Fleischmanovi, který neztělesňoval klasického frontmana té doby a přestože byl jako vokalista výtečný, těžko se svým vzhledem mohl rovnat Bretu Michaelsovi (Poison), Vinci Neilovi (Mötley Crüe) a Jonu Bon Jovimu. Za Fleischmanovou šatnou žádné zástupy dívek nestály a proto se Vincent poohlédl jinde. Do sestavy kapely tak přibyl mladík Mark Slaughter, který v tu chvíli představoval všechno, co kytarista od nového frontmana čekal. Hlasově byl Fleischmanovi docela podobný, nebál se pustit do nelidských výšek a jeho přitažlivost pro dámskou část publika byla skoro stejná jako ta Michaelsova, Neilova, či Bon Joviho.
Poprvé se Slaughter objevil v klipu „Boyz Are Gonna Rock“, kde však ještě zpíval Fleischman, ovšem následné koncerty ukázaly, že Slaughterova volba by mohla být pro kapelu šťastná. Mladý zpěvák projevoval daleko více entuziasmu než jeho předchůdce a rovněž nic nenamítal, když jej Vincent úplně odstřihl od skladatelského procesu, čímž veškerou tvůrčí sílu soustředil kytarista jen ve svých rukách. Ovšem v případě dvojky „All Systems Go!“ je to místy až ke škodě. Deska je totiž mnohem nevyrovnanější než debut a proto zde můžeme najít vrcholy, na které Vincent ještě před dvěma lety nedohlédl, ale i skladby, které by u minulé desky rozhodně konečným sítem neprošly a měly by co dělat, aby skončily v nejlepším případě na B stranách případných singlů.
Velkým plusem „All Systems Go!“ je fakt, že Vincent se přece jen trochu krotí ve svých kytarových výpadech a hraje přece jen trochu ve prospěch kolektivu, což bylo před dvěma lety ještě naprosto nemyslitelné. Dojde dokonce na skvělá (nepřehnaná) kytarová sóla v „Ashes To Ashes“ a „Love Kills“, čímž hned obě skladby patří k tomu nejlepšímu, co je na této desce ke slyšení. Druhá jmenovaná měla tehdy takový potenciál, že pronikla i na stříbrné plátno, když byla umístěna jako jedna ze skladeb do filmu „Noční můra z Elm Steet IV: Vládce snů“. Když hned na to vyšel skvělý videoklip, kde Vincent hraje sólo rukavicí Freddyho Kruegera, vypadalo to na průlom. Ten se ale nakonec nekonal.
Přestože deska obsahuje i další dvě balady, které se mohly stát singlovými hity a to „That Time Of Year“ a „Ecstasy“ (s vokálně přehnaným začátkem), Vincent více lpěl na dravějších kouscích, kde se opět (tentokrát už stoprocentně na úkor kvality skladeb) hnala do popředí jeho kytara. Přitom věci jako „Dirty Rhythm“, „Naughty Naughty“, „Let Freedom Rock“ nebo „Heavy Pettin`“ neobsahují dobré nápady a kloužou až k hranici průměrnosti svými nemelodickými, hystericky uřvanými refrény. Nakonec tedy nepomohla ani čtveřice skvělých věcí (zmíněné „Ashes To Ashes“, „Love Kills“, „That Time Of Year“ a „Ecstasy“) ani slušné kousky typu „Burn“, „Breakout“ či dobře předvedená adaptace americké hymny „Star Spangled Banner“, aby bylo dosaženo mety vytyyčené debutem. „All Systems Go!“ tak kvalitativně zůstává o krok za svým o dva roky starším bratříčkem.
Toho léta roku 1988 ale Vinnie Vincent na pár chvil působili dojmem senzace. Jenže zájem brzy opadl a nesnášenlivý kytarista opět začal hledat viníky. Samozřejmě, že jej nikdy nenapadlo, že by mohl pátrat po chybě také u sebe. Atmosféra v kapele houstla, až došlo k nevyhnutelnému. Vydavatelská firma Chrysalil už měla Vincenta plné zuby a jelikož kontrakt stále ještě pokračoval, nabídla spolupráci jen ostatním členům kapely. U toho už ale nebyl bubeník Bobby Rock, který odešel do mnohem klidnějšího hájemtsví kapely Nelson, kde zažil veliký úspěch s jejich debutem „After The Rain“. Smlouva tak zbyla jen Marku Slaughterovi a Danu Strumovi. Ti si s ní uměli poradit náramně…
A co Vincent? Ten o roce 1989 mluví jako o svém dosud nejhorším. Neměl nic. Neměl smlouvu, neměl kapelu a neměl peníze. Skoro s prosíkem přišel za starým známý Robertem Fleischmanem, s nímž se chtěl pustit do dalších projektů. Fleischman nakonec svolil a začátkem roku 1990 začali spolu připravovat desky „Pyro Messiah/Guitars From Hell“. Ovšem na tu nikdy nesehnali smlouvu, protože pro vydavatelské firmy byl v té době Vincent už jako zjevení z hudebního pravěku. V roce 1996 pak vyšlo vlastním nákladem EP „Euphoria“, které obsahuje čtyři ukázky z této nikdy nevydané desky. To už měl ale kytarista za sebou druhý vstup do řad Kiss, kdy spolu s Paulem Stanleym a Genem Simmonsem napsal tři skladby pro album „Revenge“ (shodou okolností jedny z nejlepších). Ovšem poté se vrátil ke starým praktikám a pokusil se na Simmonsovi získat více peněz, než na jakých se dohodli a to tvrdě narazil. Profesionální dráha se za ním tehdy už nadobro uzavřela.
|
