Poté, co to v dobách debutu „Stick It To Ya“ vypadalo, že se Slaughter daří všechno, na co sáhnou, rok 1994 je definitivně přesvědčil, že realita je poněkud jiná. Kytarista Tim Kelly sice nakonec vyvázl ze své drogové aféry jen s finanční pokutou, ovšem na kapele už ulpěl stín pokrytectví, když krátce předtím Mark Slaughter neustále nosil tričko s nápisem „Drugs Sucks!“. Nakonec se po sedmi měsících intenzivní léčby dostal ze zranění, která utrpěl při dopravní nehodě i basista Dana Strum, ale když se kapela dostavila na svou vydavatelskou firmu s novým materiálem, nestačila se divit, jak se poměry změnily. „Propustili například Billyho Idola,“ vysvětloval bubeník Blas Elias, „a nabrali nové zaměstnance, kteří ani nevěděli, kdo jsme a asi měli dojem, že se u Slaughter jednalo o toaster.“
Nastala doba, kdy kapela přinesla hotovou desku „Fear No Evil“ a firma ji po dlouhých jednáních odmítla vydat. Díky managementu se nakonec Slaughter povedlo vyvázat ze smlouvy, když Chrysalis vypustili na trh naprosto zbytečný výběr „Mass Slaughter: The Best Of Slaughter“, s čímž kapela souhlasila jen proto, aby si s novou deskou mohla nakládat jak chtěla. Nakonec podepsala smlouvu s nezávislým labelem CMC International, pro který se ihned stala nejdůležitější akvizicí. Ovšem i tak se vydání alba, v tu chvíli už pojmenovaného „Fear No Evil“ (což bylo výsledkem výše zmíněných trablů a nakonec i problémů Marka Slaughtera s hlasem), vleklo, že deska nakonec vyšla až 2. května 1995. Přímo uprostřed největšho boomu grunge (od Cobainovy smrti tenkrát uplynul rok) a alternativní hudby.
Média, ještě před pár lety Slaughter tak nakloněná, kapelu okázale ignorovala, ovšem ta si byla předkládaným materiálem natolik jista, že z těch pár rozhovorů, které se tehdy do tisku dostaly, čišela suverenita a sebedůvěra. Naprosto oprávněně. Kapela, posílena životními kotrmelci v posledních letech, neuvěřitelně skladatelsky vyspěla, od prvotního rozjuchaného hair metalu dovršila vývoj a posunula se směrem k mnohem respektovanějšímu hard rocku, kde už na popěvky typu „Up All Night“ skutečně nebylo místo. Ovšem, pozor! Slaughter na to nešli jako jejich kolegové Mötley Crüe, Skid Row, Warrant nebo Wildside, aby svůj sound přizpůsobili aktuálním trendům. Hned od prvních tónů skvělého otvíráku „Live Like There`s No Tomorrow“ (jemuž byl vytýkán úvod připomínající „Immigrant Song“ od Led Zeppelin) je jasně slyšet, že Slaughter svůj vývoj prodělali naprosto přirozeně a nenuceně. Že dokáží znít jako oni sami, aniž by se museli vtěsnávat do formy, která jim nesluší.
Ubylo infantilnosti, ubylo párty póz, naopak přibylo více tvrdých riffů, mnohem větší inspirace v blues a všudypřítomný odér sedmdesátkového hard rocku. Oproti minulým albům (vždyť si jen vzpomeňme, co říkal Mark Slaughter na adresu „The Wild Life“) zmizela hluchá místa a na této desce proto sedí každý tón, každá nota. „Fear No Evil“ tak představuje Slaughter ve vrcholné skladatelské formě. A je jedno, jestli vezmete klasicky znějící rock n`rollové věci „Get Used To It“, „Let The Good Times Roll“ a „Outta My Head“, nebo tvárné, univerzálně hardrockové a neskutečné silné kusy „Searchin`“ (ten riff dodnes má sílu atomové hlavice), „Hard Times“, úvodní „Live Like There`s No Tomorrow“, pomalejší věci „It`ll Be Alright“ (s tehdy moderními pseudobeatlesovskými aranžemi), „Yesterday`s Gone“ nebo dva jasné vrcholy celé kolekce, sentimentálně bluesovou „Breakdown N`Cry“ a závěrečný metalový nátěr „Unknown Destination“, vždy narazíte na prvotřídní kvalitu. Smysl pak začnou dávat i dvě instrumentální mezihry „Prelude“ a „Divine Order“, které dokonale dotvoří celou atmosféru.
Kapela byla o tehdejším materiálu hodně přesvědčená, když za něho u vydavatelských společností tolik bojovala. Nakonec „Fear No Evil“ leželo v šuplíku skoro rok, než se dostalo ke svým posluchačům. Nutno přiznat, že ani ta doba, kdy se už uvažovalo o tom, že tyto skladby zůstanou v navždy v trezoru (což by byla obrovská škoda), jim neubrala nic na síle a naopak celá dvanáctka věcí uzrála jako prvotřídní víno.
Stejně jako většina tehdy vydávaných desek z tohoto hudebního ranku měla však „Fear No Evil“ smůlu. Firma CMC International neměla propracovanou distribuční síť, takže deska nebyla leckde vůbec k dostání. „Pomáhají nám koncerty,“ říkal tehdy Blas Elias, „v každém městě, kde hrajeme, stoupne poptávka po našich albech hned o několik set procent. V tu chvíli lidé zjišťují, že vlastně máme novou desku.“ Z historického hlediska ale není důležité to, že se „Fear No Evil“ sotva prodrala do Billboard Top 200, ale fakt, o jak výtečné dílo se jedná. Spolu se „Still Climbling“ od Cinderelly je „Fear No Evil“ rozhodně nejlepší dílo post-hairmetalové éry poloviny devadesátých let.
|
