I když je to nespravedlivé, Walking Papers budou vždy pro širší veřejnost známí tím, že u nich od začátku jejich existence hraje basista Guns N`Roses Duff McKagan a možná i proto, že za bicí soupravou sedí Barrett Martin, někdejší člen kultovní grungeové party Screaming Trees, odkud vzešel i zpěvák Mark Lanegan. Nejdůležitější postavou kapely ale od jejího vzniku je zpěvák a kytarista Jeff Angell ze seattleské formace The Missionary Position, která ve své hudbě míchá hard rock, blues a funky, a odtud pochází i poslední člen party, klávesista Benjamin Anderson. Hned ze začátku je nutné upozornění, že přes výše uvedené nemají Walking Papers se světem Guns N`Roses nemají mnoho společného...
Walking Papers se pohybují v podobném teritoriu jako Angellova a Andersonova parta The Missionary Position, tedy tam, kde se snoubí hard rock s tvrdým dřevním blues. Ovšem oproti této kapele lze u Walking Papers vystopovat i řadu dalších vlivů, kam nepochybně musíme zařadit i všudypřítomný grunge obal. To kvůli přítomnosti bubeníka Martina, ale především proto, že tahle čtveřice pochází ze Seattlu a zvuk tamní klubové scény má prostě v krvi. Díky Duffu McKaganovi zní Walking Papers na jednu stranu více punkověji (v GN`R byl přece on tou hlavní silou, která kapelu tahala ke klasickému punku) a na stranu druhou také více stadionověji, což je aspekt, který si nikdy se seattleskou scénou netykal, ovšem u této kapely působí docela přitažlivě.
Kapela ale své karty nevyloží hned na začátku alba. To sice startuje pulzující McKaganovou basou, ovšem úvodní skladba „My Luck Pushed Back“ ukáže spíše jen to, že kapela bude mít našlápnuto právě někam směrem k punku a nezávislé scéně garážových kapel. To zajímavější se totiž začne dít až později. Že to s Walking Papers nebude stylově vůbec jednoduché, ukáže hned „Death On The Lips“, což je jakési zmodulované blues, která masakrují poryvy kytar (přesně opět podle seattleského mustru). Ale zde se už začíná objevovat jakési vnitřní pnutí, jakási neuchopitelná energie, která vás nutí se k této (i řadě dalších skladeb) stále vracet. Ne, tohle není muzika, která by působila na první signální, není to vůbec komerční věc, což je možná její největší výhoda a zajisté fakt, který by mohl z této desky udělat trvalku.
Výhodou je i silný Angellův hlas, který má syté bluesové zabarvení a který nejvíce vynikne v pomalejších, bluesovějších věcech jako „Red & White“, kde jako první praští do uší rozostřený klavír, jež hned od prvních tónů udá náladu celé skladbě, nebo třeba v „This Is How It Ends“, což je hypnotický kousek, který má znepokojivé tempo, ale plně respketuje jasné základy blues. Navíc právě v této skladbě si uvědomíte, že docela důležitou roli v celkovém vyznění kapely hrají i hammondky, jenž dodávají hudbě s pořádně zahuštěnou basou místy až nebezpečně temný odstín.
Vrcholné dílo Walking Papers předvádějí v baladické „Don`t Owe Me Nothin`“. Zde je nad vše jasné, že hlavním hybatelem skladby je atmosféra, která se může blížit kavárenskému blues, ovšem hraném v postapokalyptickém světě. Angellův projev jako kdyby se chtěl přiblížit k teritoriím Nicka Cavea a hudba samotná je stavěna zejména na uhrančivých hammondkách a monotónně tepající rytmice. Jaký to protiklad k závěrečné „Into The Truth“, pilotnímu singlu desky. Ten je stavěn na divokých riffech, které můžou místy evokovat vrcholnou tvorbu Led Zeppelin, a na silném refrénu, jež přece jen jako kdyby chtěl kapele dát určité hitové ambice.
Druhá deska Walking Papers má ale největší sílu ve svém vnitřním náboji. Fajnšmekři na ní rozhodně ocení bezchybné hudební výkony (kdo by to byl řekl…), ale síla je ještě někde jinde. V něčem těžko definovatelném, ale natolik silném, že to dělá hudbu Walking Papers skoro návykovou. Tohle je totiž deska, jejímuž kouzlu propadnete a budete se k ní v budoucnu často vracet..
|
