Under The Skin nemají rádi svázanost jednotlivých stylů, škatulkování a bezpodmínečné zařazení. V jejich repertoáru lze najít písně rázné, ale i citlivé. Takhle skromně a v podstatě velmi chladně se na svých stránkách představuje čtveřice z Frýdku-Místku. Jaký to kontrast k jejich emocemi nabitému druhému albu „Planet Earth`s Survivors“, které vyšlo koncem loňského roku. A protože tahle deska nebude chybět v mém výčtu toho nejlepšího za loňský rok, bylo v podstatě nezbytné požádat Under The Skin o bližší představení alba i kapely, kterého se ujal zpěvák a kytarista Pavel Krpec.
Na úvod Tě chci požádat, abys kapelu Under The Skin blíž představil, kdo kapelu tvoří, které momenty z vaší již poměrně dlouhé historii považuješ za nejdůležitější, na který ze zážitků, spojených s vaší muzikou, vzpomínáš nejraději?
Under the skin je rodinná kapela, skládající se ze čtyř členů – kytaristy Honzy Ševčíka, baskytaristy Petra Urbiše, bubeníka Jirky Ševčíka a zpěváka a kytaristy Pavla Krpce. Dohromady jsme se dali někdy v roce 2005 a pomalu se učili ovládat své nástroje tak, aby se to dalo taky poslouchat. (smích) Postupně jsme začali hrát vlastní tvorbu a poprvé jsme na pódiích, tehdy ještě pod názvem Son of Sorrow, vystoupili v roce 2009. Hráli jsme takový šílený death metal, moc nám to ale nešlo, tak jsme se vrátili zpátky do zkušebny, úplně změnili styl a v roce 2012 začali několika koncerty svou novodobou historii. V roce 2015 vyšlo první album „Moth & Bulb“, které bylo kladně přijato a udalo náš směr do dalších let. V roce 2017 jsme vydali druhou desku „Planet Earth’s Survivors“. Nejdůležitější bylo nevzdat to a pokračovat. Začínali jsme spolu jako děti, přežili jsme vrtochy dospívání a nyní pokračujeme jako dospělí. Nejraději vzpomínám na oba křty desek, atmosféra je nenapodobitelná. Z těch vtipných zážitků třeba na zvukaře, kteří opomněli vypnout mikrofon a zabíjeli do země kolíky na upevnění jejich stanu. My jsme zrovna hráli takovou klidnou pasáž a oni byli naprosto mimo rytmus. (smích)
Na svých stránkách o sobě tvrdíte, že nemáte rádi svázanost jednotlivých stylů, škatulkování a bezpodmínečné zařazení, což je ostatně z vašeho alba „Planet Earth´s Survivors“ jasně patrné. Jak bys tedy ty sám popsal aktuální tvorbu Under The Skin někomu, kdo vás dosud nezná?
Ve zkratce takový tvrdší crossover rock, ale ono se to opravdu asi nedá takto jednoduše zařadit. Nebojíme se tvrdých thrashových pasáží, melodických písní, grunge, melancholických balad, ale ani rapu. Při prvním poslechu aktuálního alba posluchač může být skutečně překvapený, jak některé žánry využíváme. Myslím, že i přes ten široký žánrový záběr muziku ale pořád děláme s citem a poctivě, takže nakonec to docela pevně drží pohromadě.
Vloni jste vydali album „Planet Earth´s Survivors“. Představ prosím tuhle desku a přibliž proces jejího vzniku, jak se vlastně rodí takhle barevná a stylově neohraničitelná muzika?
Většina skladeb vzniká tak, že jeden z kytaristů přijde s nápadem a v hotový song jej následně přetavíme společným úsilím. Zpívané pasáže dlouhou dobu existovaly bez textu, z počátku pouze používám blíže neurčené více či méně nesmyslné fráze se správným rytmickým základem (správný počet slabik a jejich načasování). Když byla kostra hotová, vrhnuli jsme se na aranže, některé vznikly až několik dní před nahráváním ve studiu (outro ze skladby „Monster“). U některých skladeb jsme hudbu podřídili textu, jindy zase naopak. Důležité ale je, aby oba prvky zůstaly pevně rytmicky a melodicky spojené.
Musím s uznáním konstatovat, že mě překvapilo, jak je tahle deska důkladně propracovaná po všech stránkách. Co bylo impulsem či inspirací k tomu, pustit se do koncepčního vyprávění poměrně neveselého příběhu? Jaké poselství by si podle tebe měl posluchač z vaší desky v ideálním případě odnést?
Na začátku byl sen. (smích) Vážně. Na Velikonoční pondělí roku 2015 jsem se probudil s představou příběhu o muži, který bojuje proti chemičce, nakonec ale umírá. Společnost mu dělal pes Jimmy. Příběh samozřejmě před finální podobou na albu prošel řadou úprav. Po prvním albu jsme hodně diskutovali o tom, kam se budeme ubírat s tím, že bychom klidně koncepční desku zkusili. Důležité bylo, aby muzika a texty byly ve vzájemné synergii a navzájem ze sebe těžily. Hlavní hrdina bojuje o svůj domov, svůj život, nakonec i smysl svého bytí proti skutečnému ďáblovi. Nevzdává se. Myslím, že to je to hlavní, co by si posluchač měl odnést – vůli bojovat a nevzdávat se, navzdory osudu, navzdory všem. Má smysl mít odvahu a konat dobro.
Je pro vás tvorba uceleného příběhu v něčem jednodušší, než tvorba jednotlivých, vzájemně nesouvisejících písní? Oslovil vás tenhle způsob práce natolik, že i případná další deska bude spojena vyprávěním jednoho příběhu?
Ne, je to mnohem těžší. Ucelený příběh vypadá dobře na papíře, ale když dojde na kompromisy, není tak jednoduché vystřihnout některou pasáž z písně, když má jasně daný i svůj vypravěčský záměr. Je to velká výzva, kterou si muzikant uvědomí, až když se o něco podobného pokusí. Další deska je zatím v nedohlednu, ale určitě bude koncepční.
Osobně mi docela překáželo rapování ve skladbě „The Devil“, nicméně chápu, že jste tímto způsobem chtěli odlišit charaktery postav, které příběhem procházejí. Pokud by i do budoucna měla vaše tvorba mít příběhový rámec, neuvažovali jste o využití hostujících kolegů pro zvýraznění jednotlivých charakterů?
To víš, že uvažovali, nicméně má to několik překážek. Prvním a docela zásadním je angličtina, které se někteří zpěváci straní. Dalším je omezený rozpočet, kterým disponujeme. Deska vyšla ve vlastním nákladu. Dalším jsou autorská práva; nechtěl bych, abychom došli v budoucnu ke konfliktu, jako měli např. Pink Floyd a Clare Torry o „The great gig in the sky“. V neposlední řadě bych potom zmínil následné koncerty, kdy v případě chybějícího zpěváka by bylo obtížné jej nahradit. Bylo by super dělat bombastickou show s různými hosty jako např. Avantasia, možná by se ale z komorního příběhu stalo až příliš velké divadlo.
Nabízí se i otázka, když už je vše natolik propracované, soudržné a komplexní, jak se vám daří tuhle atmosféru přenést na pódia. Neuvažovali jste i o nějakém propojení, řekněme například kostýmy, scéna, dokreslující atmosféru alba, při vašich živých vystoupeních?
Naživo písně hrajeme přesně ve stejném pořadí, jako na desce. Scéna jako u „The wall“ by byla naprosto parádní, bohužel většinou hrajeme na tak malých pódiích, že by jakékoliv kulisy ve finále překážely. Ke kostýmům se stavím tak, že jsme pořád rocková kapela, ne muzikál. Hrajeme v tom, v čem se cítíme pohodlně a taky to tak nejspíše zůstane.
Jaké máš na tuhle desku ohlasy a jak jsi s ní spokojen ty sám?
Na desku vyšla řada recenzí a až na jednu byly všechny velmi pozitivní. Osobně jsem velmi spokojený jak s deskou, tak s jejím přijetím veřejností.
K albu vznikly i dva videoklipy, na ty dle názvů v podstatě vaše nejzásadnější skladby – „Under The Skin“ a „Planet Earth´s Survivovrs“, prvně jmenovaný je hraný, druhý animovaný. Považuješ tvorbu videoklipů za důležitou součást vaší prezentace, předpokládáš, že se do nahrávání videoklipů ještě pustíte a která z těch forem bys raději dal přednost?
Dneska to bez klipů nejde. Kdybych si mohl vybrat a měl produkční možnosti, nejraději bych natočil film na celou stopáž desky, klidně animovaný ve stylu filmu „Valčík s Bašírem“. Klip v budoucnu určitě natočíme, ale nejspíše až k další desce.
Když jste kapelu zakládali, jaké jste s ní měli ambice a plány, podařilo se vám už dotknout se toho, co jste si představovali a co je v současné době pro tebe tím největším hnacím motorem? Jaké jsou nejbližší plány Under The Skin?
Naší největší ambicí a zároveň i hnacím motorem vždy byla zábava a radost z hraní. Nás naše muzika baví, jsme sami sobě největšími fanoušky. Každá kapela sní o tom, že prorazí, bude hrát na velkých pódiích a bavit masy. Pak je tu realita, kdy je obtížné zaplnit i malé kluby a sen se pomalu rozplývá. Samozřejmě, že pořád sníme, jen už jsme zažili i tu realitu, takže sníme s nohama pevně na zemi.
V nejbližších týdnech a měsících nás čeká příprava koncertů a hlavně hledání manažera, který by nám s organizací pomáhal a my se tak mohli soustředit hlavně na muziku.
Konec roku na krku, pojďme trochu zabilancovat. Co pro tebe bylo z pohledu muzikanta i fanouška největší událostí loňského roku a proč?
Z hlediska naší kapely to byl jednoznačně křest desky. V koncertním měřítku pravděpodobně koncert Guns n‘ Roses v Praze, který jsem si velmi užil. A celosvětově mě velmi zasáhla smrt Chrise Cornella a Chestera Benningtona. Je mi líto, že svět opustily tak významné nenahraditelné hudební osobnosti.
Moje poslední otázka je obligátní – je něco, na co se tě nikdy nikdo z novinářů či fanoušků nezeptal a ty bys na to přitom rád odpověděl?
To je zapeklitá otázka. Kterého muzikanta bych chtěl jako svého mentora? Davida Gilmoura.
A kdybych mohl mít mentory dva, tak ještě Jamese Hetfielda. Už jen kvůli představě o společném jamování. (smích)
|
