Ipah jsou tak moc zvláštní, že už zvláštnější ani nemohou být. Jejich hudba je všechno, jen ne obyčejná a očekávaná. Kapelu tvoří dva základní stavební kameny, jednak Ivo Plaček, který zpívá, bubnuje, šňupe, skládá hudbu, klávesuje a textaří, dříve spolupracoval s členy Master´s Hammer Septagonem či Necrocockem, což se možná i odrazilo v tvorbě Ipah, druhým je Aleister jenž hraje na basu, kytaru, šroubovák, ... a působí ještě v thrash metalové formaci Warchild.
Tohle duo potom zplodilo novinku „Mrchožrout“, která už od začátku je divnější než Vilém Divnov z Divnohledova. V zásadě bych žánr Ipah označil za avantgardní metal, avšak takový, který působí víc jako blázinec než jako hudební dílo. Ipah jsou humorní, potrhlí, ale ne tak zábavní, jak by bylo hodno. Hned úvodní „Lichenivorus“ varuje, že tohle nebude snadný poslech. Tři minuty hry na varhany. Dobře, v pořádku, metalové desky mají vždy temná intra, ale tohle jsou dosti natahované tři minuty a přijdou mi zcela zbytečné. Následně se skladba přelomí do pomalého dřevního doom metalu, který zní překvapivě seriózně a kytary jsou potěchou pro uši.
A pak začíná karneval. „Deprezze“ plní svůj název a věřím, že z poslechu nejednoho člověka taková pěkná hutná deprese popadne. Jsou tu orientální motivy, zaříkávání a následně se hudba změní v disco metal, doprovázený všemožnými zmatečnými zvuky. Konečně je tu i zpěv, který je spíše řevem a trochu zde Ivo připomene projev již zmíněných Master´s Hammer. Nechybí ženský zpěv, space klávesy, trumpety a bizarní texty. „Lebka“ začíná jak vyřvávaná hospodská písnička z posledního pajzlu, do kterého byste se odvážili leda po deseti pivech. Uslyšíte heligonku, akustickou kytaru a pomalé bicí. S trochou nadsázky to zní jak zpomalené a ještě víc vychlastané Tři sestry. „Kopýtko“ patří k tomu nejpovedenějšímu na desce. Bláznivá rychlá věc s houslemi, zahuhlaným zvukem a příklonem k black metalu. Texty opět drtí mozek, ale bohužel nejsem nějak schopen docenit jejich humor. Asi jsem bručoun. Titulní skladba se vleče v black/doomovém oparu a zaujme využitím dětských hlasů.
„Divizna“ jako by vyrostla někde na tržnici. Štve mě humpolácký zpěv, ale líbí se mi velmi dobře znějící trumpety. Skladba má pěknou melodii a i přes svou „podivnost“ se dá dobře poslouchat.
„Hitler“ se mi moc nechce komentovat, kapela pokračuje v nastoleném stylu, nabízí nejen kvanta blbých nápadů, ale také těch dobrých a zajímavých. Mám rád avantgardu, a proto musím uznat, že chlapům z kapely to myslí. Jen škoda, že rezignovali na snahu i z podivných hudebních nápadů udělat pořádné skladby. „Opeřenci“ zní překvapivě epicky. To především díky orchestracím a agresivnějším vokálům. Opět uslyšíte i dětský hlas a jedná se možná o nejlepší kousek na desce. A na závěr „Lichenivorus pt.2“ - co jiného než varhany, že?
Ipah jsou šílení a zároveň v nich slyším i určitý hudební um (prostě muzikanti to jsou a hrát umí dobře). Jenže evidentně chtějí dělat takový bláznivý mišmaš, který nebude vonět drtivé většině posluchačů. Líbí se mi zvuk nahrávky, který koresponduje se živelností alba. Krom několika dobrých hudebních nápadů jsou však Ipah až příliš neuchopitelní a šílení. Chybí mi tu záchytné body a nějak mi nesedl ani zdejší humor. Není to sranda, není to ani k normálnímu poslechu, ona je to prostě taková blbinka.
|
