Stojíte u nebezpečných, do aury okultní temnoty zahalených sopek, v nichž dřímá síla apokalyptického rázu. Vloni francouzský projekt Esoctrilihum vydal debut pod zasněno-mrtvolným názvem „Mystic Echo from a Funeral Dimension”, ten se však ve srovnání s nástupcem stal jeho chudým příbuzným. A když zjistíte, že koncepční album „Pandæmorthium“ vytvořil pouze jeden člověk, spadne vám brada. Asthâghul se navrací, aby zrujnoval veškerou realitu kolem vás a následně vás hodil do mimozemského tajemna a hororového děsu.
O kterém žánru tu vlastně hovoříme? Na black metal Asthâghul využívá až příliš často growlů (které jsou posazené hlouběji než hluboko) a na death metal zase vytváří zatraceně silnou atmosféru. Poněvadž jsou ale jako těžký dým se valící hluboké growlingy neustále prokládány perfektně odlidštěným řevem, nemusí se blackmetalové duše obávat, že by se na ně deathového murmuru valilo příliš (mimo to na něj dohlížejí bohaté okultní hlasy a šeptající growly, aby mu zabránily sklouznout do deathové bručivé monotónnosti). Nedílnou součásti skladeb je z pozadí vystupující okultní mluva, která přirozeně přechází do misantropních výlevů. Přebruslování mezi oběma metalovými žánry je citelné také na bicích, které chvíli sekají brutální death metal, potom se (jako v „Abyssus Caliginum“) splaší a paličky létají daleko od lidského chápání nebo se naopak (jako v „Breath of the Silent Shape“) vyklidní do doommetalového lehára. Pestrá bubenická práce je navíc (stejně jako na posledních Enslaved) prvotřídně živelná a skvěle čitelná. A kytary? Ty hrají všechno možné od blackmetalových řezanic (naprosto geniální seřezávání pilou nabízí „Shaôg Ög Magthôth“) přes oddechové melodické vyhrávky, výstavby neprůstupných kluzkých stěn (v čele s tou pořádně hlasitou v „Sepulcrum Miseriæ“) až po psychedelické pohrávání si se strunami.
Majestátní brány šílenství, jež vedou do jiné dimenze, se otevírají v „Nocturle Ars Fh`a“, která bestiálními beaty, neúprosným kytarovým řezáním a (nebojím se říci) vzorovým okultním hlasovým představením paralyzuje takovým způsobem, až vás to ničí. Nejen tímto mistrovským kouskem se Asthâghul opravdu blýsknul.
Do nástupu „Nocturle Ars Fh`a“ ony nebezpečné sopky zlověstně pobublávaly, avšak zde se naplno probouzí ke své aktivitě. Z tyranizující „Sepulcrum Miseriæ“ se valí vše pohlcující destruktivní láva, za sypoucího se deathového kameniva v „The Holocaust of Fire in the Temple of the Red Oracle“ povstává z plamenů rohatý Lord, načež dokonale agresivní kytary v „Shaôg Ög Magthôth“ rozřezávají důkladně nabroušeným ostřím půdu zemskou. Obloha se mění na mlhu a zem kropí krev.
Obdivuhodným talentem obdařený Asthâghul a jeho Esoctrilihum válí. Od debutu uběhlo jen půl roku, ale Asthâghul za tu krátkou dobu urazil neskutečný kusanec cesty. Nicméně k dosažení absolutní dokonalosti by albu prospěl o něco výraznější závěr a možná i kratší stopáž (ve své první polovině deska působí rozvlekle), která by skvělé momenty zhustila. Tyto drobnosti však nemění nic na tom, že se s překvapivě zdařilou okultní záležitostí „Pandæmorthium“ – jíž je potřeba věnovat více soustředěných poslechů, aby člověk pochopil, co se v ní odehrává – nasadila pro tento rok laťka vysoko. S hřejivým pocitem u srdce můžeme konstatovat, že se nám ten nový rok pěkně rozjíždí.
|
