Kde se může rodit více devastující zvukomalba a těžší melancholie než tam, kde pustou půdu téměř stále bohové smáčí slzami? Jón Aldará a jeho odzbrojující hlasivky táhly poslední desku progresivních death/doomařů Barren Earth a když jej ponoříme do tragických nálad nedotknutelného projektu Hallatar a zároveň se zatouláme do islandské melancholie Sólstafir, dostaneme náčrt zpěvákova hlavního pole působnosti, Hamferð. Avšak abychom se oddali oné zničující a čarokrásné kombinaci výše popsaného, do země tisíce jezer ani do země ohně a ledu nezavítáme. Tentokrát se podíváme na Faerské ostrovy, z nichž po několika letech připlouvá druhý žalostný ceremoniál této šestičlenné formace (opět otextovaný v mateřštině), který svou vysokou kvalitou míří na příčky nejvyšší.
Faeřané si vás omotají kolem prstu, jen bezmocně sedíte a dobrovolně se jim oddáváte. Struny vás smyslně svazují pavučinovou jemnosti, zatímco vás hladí krásně zabarvený hluboký zpěv, aby si vás připravil na dobře mířený doomový úder, jenž se stane bránou k mučení vaší bytosti. Potom k vám promlouvá do andělských výšin posazený a do nekonečných dálek se rozléhající zpěv a vy na boj k osvobození se ze spárů ostrovanů rezignujete. Nejkrásnější na tom je, že se těm zatěžkaným a emočně vypjatým momentům ani bránit nechcete a namísto toho se naplno oddáváte do rukou severské pochmurnosti.
Jónovy v hlubinách se táhnoucí growly a řevy, jež ze sebe vylévají zoufalství, rozkládají na kusy a jeho jemné, vysoko nad útesy plachtící zpěvy zase dají zabrat, aby se nepodlehlo slzám. Stejně tak struny jednou něžně hladí po duši a jednou ji nemilosrdně rozřezávají. Paličky dopadají těžce, jindy se vůbec nehnou. Do tiché krajiny se přihánějí bouře a ty zase střídají uklidňující pasáže. A navrch se ve „Stygd“ rozezní majestátní sbory. Vše funguje jako jedno tělo v úžasné symbióze. Skladby na koncepčním „Támsins likam“ představují slušný záhul na city, přičemž pomyslnou třešničku na dortu najdeme v „Tvístevndur Meldur“. Budete plakat. Užijete si dokonalé doomové growlování, jež kráčí přesně jako švýcarské hodinky s kytarou. Silné přívaly emocí se rovnají těm, které nalézáme u zmíněných Hallatar, avšak k tomu ještě přičtěme krásnou atmosféru domovských ostrovů, jež onen zážitek posiluje. Jón svým vybroušeným hlasovým rejstříkem spolu se zkresleným kytarovým nářkem, promyšlenými těžkopádnými bubny a melancholickým prstopádem na klapky piana maluje smutek v té nejčistší podobě. S mrazivou atmosférou, blackmetalovým blastem a melodií obrovských rozměrů v „Hon syndrast“ přichází honosné vyvrcholení, přičemž v úplném závěru se ještě „Vápn í anda“ odkáže na klasickou pohřební formu žánru (pokud desku posloucháte v horizontální poloze, připadáte si, jako by vás nesli v rakvi a následně zaživa pohřbívali) a tím se dílo završí.
Stejně jako je nepředvídatelná povaha skandinávského počasí, tak je zrádná i „Támsins likam“. Chvíli jste kolébaní a opečovávaní nádherným čistozpěvem, ten se ale znenadání promění v děsivé hrčení nebo zoufalé křičení, jež lidskou duši rozkládá na padrť. Právě k nepředvídatelnosti směřuje jediná malá výtka, a sice že změny mezi poklidem a těžkými bouřemi by mohly přicházet o něco více neočekávaně, čímž by Hamferð na posluchače útočili ještě ostřeji. To je však jen mé skromné přání, které se vůbec nemusí ztotožňovat se záměrem kapely.
Od ípíčka „Vilst er síðsta fet“ a debutu „Evst“ je posun této formace znatelný a pro nesmrtelné vyznavače kvalitního doom metalu sešila šestice Faeřanů majstrštych majestátního měřítka. Na nehostinném severu se ale nic neservíruje přímo pod nos, a tak si onu impozantnost musíte na nahrávce najít sami.
|
