Ještě v roce 2009 jsem trochu potměšile na adresu německých Rebellion konstatoval, že ze svého osvědčeného stylu neuhnou ani o píď a že když s deskou na světlo vylezou Grave Digger, tak rebelanti na sebe nenechají dlouho čekat. Jenže hned o rok později z kapely odešel bývalý kytarista hrobníků Uwe Lulis (a spolu s ním i další dva členové kapely) a basák Tomi Göttlich (další pohrobek party Chrise Boltendahla) a zpěvák Michael Seifert, již jediní dva původní členové Rebellion, najednou už neměli potřebu své bývalé působiště kopírovat s letopočty vydávání alb. A je možná docela překvapující, že až osm let po personální revoluci a dalších dvou vydaných albech, která si udržovala svoji konstantní kvalitu, Rebellion zatoužili po změně a začali něco dělat jinak. A byť se snaží ty změny maskovat tím, že názvem „A Tragedy In Steel Part II: Shakespeare´s King Lear“ i tématem alba výrazně odkazují na šestnáct let starou debutovou desku, není pochyb o tom, že natočili své nejtemnější a nejponuřejší (a bohužel, také nejméně výrazné) album.
Jako by Rebellion v důsledku toho, jak obtížné a ambiciózní téma si na zpracování vybrali, ztratili šťávu a nápady. Prakticky žádná extrémně povedená melodie z nich nevypadne, kytarové duo Oliver Geibig a Stephan Karut se drží poměrně při zdi, nesnaží se útočit, jejich riffovaná je jakoby podřízená celku a nijak přehnaně nevyniká, jen u několika sól máte pocit, že se snaží skladbu někam posunout a nejsou hraná jen z povinnosti. Křikloun Michael Seifert se snad poprvé v historii vymanil z vleku Chrise Boltendahla, nicméně se ukazuje, že právě tahle ingredience byla pro jeho přirozený chraplák (na který pochopitelně vsází i nadále a stále s ním dokáže občas velice smyslně strouhnout) jednou z nejdůležitějších. A co je asi největším problémem alba, drama si žádá dramatičnost, a tu aby na „A Tragedy In Steel Part II: Shakespeare´s King Lear“ jeden pohledal, samozřejmě že na záblesky atmosféry dojde, ale zpravidla jí Rebellion hudebně nedokáží na příliš dlouho udržet, dialogy v rámci skladeb využité ji pak vyloženě rozbíjejí.
Výsledným dojmem je docela ospalé album, k čemuž především přispívá fakt, že Rebellion často kloužou do středních či pomalejších temp. Logicky pak jako nejpovedenější okamžik vychází nejakčnější a nekomplikovaně přímočará skladba „Blood Against Blood“, se sekanými riffy, silnější melodií a lehce vyhroceným vokálem, nicméně již zmíněná brzda v podobě recitací či deklamací právě v tomhle případě (a vlastně i v následujících dvou) je velmi účinná.
Rebellion si s „Králem Learem“ ukousli příliš velké sousto, ke kterému přistoupili rutinně a hodně nenápaditě. Tenhle pohled na věc je možná částečně znásoben vědomím, že Tomi Göttlich a Michael Seifert nejsou žádní nazdárci, kteří by nevěděli, jak napsat solidně výživnou desku. Proto momentů, kdy si vaše metalové srdce s chutí poposkočí, se na desce pár najde, ale že by se rozdivočelo, na to zapomeňte. „A Tragedy In Steel Part II: Shakespeare´s King Lear“ je prostě průměrné, docela unavené a v diskografii Rebellion bezesporu nejslabší dílo.
|
