Dnes čtyřiapadesátiletý Dizzy Reed bude asi navždy blahořečit ten den na začátku roku 1990, kdy zavolal svému známému Axlu Roseovi, s tím, že je úplně na mizině, že se musí vystěhovat z bytu a nebude proto k zastižení. Rose si totiž pohrával s myšlenkou obohatit tehdy ještě neurvalou hudbu prvotních Guns N`Roses klávesami a Reed byl ten člověk, jehož hra k ostatním Pistolníkům precizně seděla. Lídr GN`R ihned zalarmoval manažera kapely, aby Reeda okamžitě zajistil a o pár dnů později už tento prakticky bezdomovec hrál v jedné z největších a taky nejbohatších kapel světa. Té zůstal věrný i v těžkých dobách, kdy se naprosto v troskách vrátila z mamutího turné „Use Your Illusion World Tour“ a ostatní členové postupně od despotického Rose utekli. Reed vydržel. Proto také při faktickém zmrtvýchvstaní původních GN`R v roce 2016 je znovu u toho. Opět jezdí po největších stadionech světa a fanouškům předvádí, proč byl tehdy na prahu devadesátých let tak důležitým členem pro tvorbu slavných alb „Use Your Illusion“. Nesložil sice pro ně ani notu, ale bez jeho hry si je člověk těžko dokáže představit.
Reed byl vždycky muž v pozadí Axla Rose (a samozřejmě Slashe, Duffa McKagana a dalších…) a během let už asi nikdo nepočítal s tím, že by mohl mít jiné ambice než slavnějším kolegům jistit záda. Ano, byl součástí superprojektu The Dead Daisies, který ale nakonec kvůli turné „Not In This Lifetime“ opustil. Chvilkově se mihl u losangeleských streetrockových Johnny Crash, ale pupeční šňůra s GN`R byla vždy silná natolik, že se sólovým debutem přichází až po třiceti letech působení na scéně. A více než dvacet let poté, co se do podobných projektů pustili jeho spoluhráči Izzy Stradlin, Slash, Duff McKagan a Gilby Clarke. Tyto aktivity je dřív nebo později stály místo u GN`R (pardon, Stradlin odešel ještě před vstupem na sólovou dráhu). Reed nenatočil nic, takže vytrval a neupadl v nemilost. Dnes už je situace pochopitelně úplně jiná…
Jak by mohla znít sólová tvorba Dizzyho Reeda? Stylově se čekalo, že bude tak trochu spjata s Guns N`Roses, ale přece jen dodnes Reed světu nepředvedl nic ze svého skladatelského umu, takže „Rock N`Roll Ain`t Easy“ je v tomto ohledu trochu krok do neznáma. Když ovšem spolu s Reedem na desce začali pracovat předák Black Star Riders Ricky Warwick (ex-The Almighty) a letitý spolupracovník Guns N`Roses Del James, bylo jasné, že se nebude jednat o žádnou špatnou desku. Právě trojice Reed, Warwick a James je pro vyznění „Rock N`Roll Ain`t Easy“ pravděpodobně nejdůležitější. Své si samozřejmě odehrála i bytelná rytmika Mike Duda a Mike Dupke, kteří spolu léta hráli ve W.A.S.P., ovšem nejdůležitější jsou právě výše zmínění muzikanti, kteří prakticky dali celou desku dohromady.
Stylově i výrazem má „Rock N`Roll Ain`t Easy“ ke Guns N`Roses blízko, i když je s podivem, že nikdo (kromě kytaristy Richarda Fortuse) z GN`R se na tomto počinu nepodílel. A to ani Axl Rose, jehož účast se tak trochu očekávala. Celé album si totiž Reed nazpíval sám a to je možná největší překvapení desky. Na vystoupeních hodně upozaďovaný Reedův hlas zní výborně, mladě a svěže. Pravda, své kvality prokázal už jako člen Hookers N`Blow, ovšem to byla dávná osmdesátá léta. Dnes už je Reed úplně někde jinde, nechybí mu nadhled, zkušenosti a nakonec ani ty dobré nápady.
Pokud bychom „Rock N`Roll Ain`t Easy“ měli přirovnat k sólovým deskám jeho (ex)kolegů, nutně by se muselo mluvit o albech Izzyho Stradlina a Gilbyho Clarkea. Reedova tvorba je ale přece jen hardrockovější a má blíž ke GN`R z jejich nejslavnější éry než sólové počiny obou zmíněných kytaristů. Ne, nečekejte druhé „Appetite For Destruction“ ani „Use Your Illusion“. Čekejte mistrovsky sehranou, velice příjemnou hardrockovou desku, která ukáže všechny zúčastněné muzikanty, nejvíce pak Reeda samotného, jako ostřílené borce, kteří ví, která bije a umí své know how řádně zúročit.
To je slyšet hned z pilotního singlu „This Don`t Look Like Vegas“, který sice posluchače vtáhne do hry, ale neodkryje všechny karty. Kupodivu v případě této skladby se jedná o jednu z těch horších kompozic, když ji potom naprosto převálcují skvostné věci jako „Fragile Water“, dvě zpunkovatělé hitovky „Dirty Bomb“ a „Mystery In Exile“ a závěrečná, stonesovským rokenrolem načichlá titulní věc s výtečným saxofonovým sólem. Právě v těchto jmenovaných je Reed nejsilnější, ovšem ne jen zdaleka v nich. V podstatě kromě trochu chaotické „Cheers 2 R Oblivion“ se jedná o vzácně vyrovnanou kolekci, která si najde cestu k mnoha fandům Guns N`Roses. Nemůže jim sice nahradit nové, dlouho očekávané album (bůhví jestli vůbec vyjde), které Reeda představí opět po boku pánů Rose, Slashe a McKagana a dalších, ale dokáže to věčné čekání velmi, velmi příjemně ukrátit.
|
