Spojte členy severských slovutných kapel In Flames, HIM a Drömriket s výtečným zpěvákem hardrockerů Spiritual Beggars a někdejším členem řeckých powermetalistů Firewind Apollem Papahanasiem a dostanete zbrusu nový projekt We Sell The Dead. Kapela, která však nevznikla ze vzduchoprázdna a není (s největší pravděpodobností) ani výplodem marketingového brainstormingu v bůhvíjaké vydavatelské firmě. Ona celá severská scéna je při počtu tamních obyvatel a velké koncentraci rockových a metalových kapel dost provázaná. Každý už hrál s každým a proto podobné kapely, splácané z členů několika slavnějších, vlastně ani nemohou být blivajzem po vzoru pejsko-kočičího dortu. Není tomu ani tak v případě We Sell The Dead, protože kořeny tohoto souboru jsou hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát.
Leží právě u výše zmíněného projektu Drömriket, kde se sešli dlouholetý kytarista In Flames Niclas Engelin s basistou a zpěvákem Jonasem Slättungem. Výsledkem v roce 2014 bylo bezejmenné album, ale především započetí spolupráce, která vrcholí právě ve vydání debutu „Heaven Doesn`t Want You And Hell Is Full“ projektu We Sell The Dead. Slättung v něm nakonec přepustil pozici hlavního vokalisty Papathanasiovi, což byl krok velmi dobrým směrem, ovšem i tak působí on sám jako hlavní mozek celé této akce. Byl to totiž on, kdo pro desku našel, jak sám říká, ducha doby záhadných vražd z konce devatenáctého století z chudinské čtvrti Whitechapel v Londýně, pro které se vžilo označení kauzy Jacka Rozparovače, přestože skutečný pachatel nikdy nebyl dopaden.
„Heaven Doesn`t Want You And Hell Is Full“ ale nehodlá suplovat práci policie a proto u ní není důležitý onen kriminalistický pomník, ovšem hudba zde prezentovaná. Ta zdánlivě stylově nezařaditelná kolekce, která spojuje všechny prvky kapel zde zúčastněných muzikantů, ovšem jež (i přes zdánlivou nesourodost) drží pohromadě ohromně silným pojivem. Nejčastěji sice balancuje na pomezí hard rocku a heavy metalu, ale často si odskočí ke stadionovému rock n`rollu na jednu stranu spektra, ale také k doom metalu nebo jakémusi melancholickému rocku na stranu druhou. Tím je dost osobitá a přestože na první poslech trochu roztříštěná až nepřístupná, na dalších pokusy už stále silněji návyková.
Nejdůležitějším prvkem alba je hardrockový základ. Ten dosahuje až ke kořenům Black Sabbath, kdy zejména Engelinova podladěná kytara se brodí hustými močály doom metalu a po vzoru Tonyho Iommiho více než melodie sází jeden tvrdý riff za druhým. Na melodie pak zbývá místo ve sporadických sólech a zejména v pěveckém projevu Apolla Papathanasiuse. O něm už delší dobu víme, že se může řadit mezi staré hardrockové mistry a svým sytě zabarveným hlasem i zde dává skladbám křídla a dělá z nich mnohem přístupnější záležitost, než by byla při angažmá kovaného metalového pěvce.
Deska postupem času nabírá na rozmanitosti. Úvodní syrovou dvojku „Echoes Of A Ugly Past“ a „Leave Me Alone“ střídá trochu vzdušnější „Imagine“, jež má našlápnuto spíše směrem klasického heavy metalu. Další překvapení přináší „Turn It Over“, která je oproti počátečních skladbám obratem o sto osmdesát stupňů směrem ke stadionovému pop metalu, We Sell The Dead zní skutečně jako ti největší velikáni osmdesátých let, když v sobě nezapřou vlivy kapel jako Def Leppard, Whitesnake či Bon Jovi. Zajímavě působí i sloka, která zaujme goticky zabarveným hlasem v kontrastu se strhujícím refrénem, který podbarvují funkčně nasamplované klávesy. Naopak „Too Cold To Touch“ je citlivá klavírní balada, kde vyniká Papathanasiův zpěv a opět spíše pochmurnější nálada.
„Trust“ jako kdyby se vracela na začátek desky, kdy Engelin opět začne sekat sabbathovské riffy, ovšem kaskádový refrén ji přece jen odvádí někam jinam, když tajně pošilhává až po prog či art rocku. „Pale And Perfect“ vynikne střídáním tvrdých temp a mnohem jemnější slokou, aby pak opět trochu mainstreamovější refrén udělal ze skladby další potenciální hit. Tím je závěrečná balada „Silent Scream“. Tu uvozuje souhra akustické a elektrické kytary, která pomalu na sebe vrší harmonie, což nakonec přeruší deklamující Papathanasia, jehož melodické linky se pomalu splétají do refrénu, který ze skladby dělá klasickou power baladu. Ovšem opět melancholičtějšího střihu, kdy se dokonce mohou objevit i názvuky tvorby My Dying Bride a podobně laděných spolků.
We Sell The Dead tak představuje slušný objev na prahu letošního jara. Uvidíme jen, jak se bude celá situace kolem tohoto projektu vyvíjet, protože především Engelin a Papathanasio mají dost práce se svými ostatními kapelami a projekty. Jenže pokud se týče pouze kvality představovaného materiálu, vypadá to, že We Sell The Dead by mohl být důležitou součástí životů všech čtyř zúčastněných.
|
