Stačí když si sami, jen tak pro sebe polohlasem, vyslovíte jeho jméno – JIMI HENDRIX – a uvidíte, že ta až posvátná úcta se v tu chvíli dotkne i vás. Jimi Hendrix byl prostě jednoznačný fenomén, který nikdy a nikdo už nemůže překonat. Za dva roky to sice už bude padesát let, co tento geniální kytarista zemřel na svou obrovskou náklonnost k alkoholu a drogám, ovšem jeho odkaz nepřestává udivovat ani v dnešní době. I proto vychází stále nové desky, které střípek ke střípku doplňují onu fascinující mozaiku jeho hudebního odkazu. I proto posmrtně vydávaná diskografie už svým rozsahem silně převyšuje tu oficiálně vydanou, která obsahuje pouze tři (i když nesmrtelné) položky „Are You Experienced?“, „Axis: Bold As Love“ a „Electric Ladyland“.
Na konci devadesátých let se zdálo, že už se Hendrixův archiv docela vyčerpal, když se objevila kolekce „South Saturn Delta“, která byla na dalších třináct let poslední. Ovšem do celé věci se vložil někdejší Hendrixův producent a spolupracovník Eddie Kramer, který v roce 2010 vypustil na trh desku „Valleys Of Neptune“. Tím se znovu stavidla otevřela a aktuální kolekce „Both Sides Of The Sky“ je už třetí albem, které nese v novém miléniu jméno slavného kytaristy. Pro jeho fanoušky a obdivovatele se opět jedná o velmi vzácnou kolekci a neocenitelný kousek do celého Mistrova umění. Už jen z toho důvodu, že deska obsahuje deset zatím neslyšených skladeb, které vznikly v Hendrixově nejplodnějším období od ledna 1968 do února 1970, posledního roku jeho života…
Co se týče významu, tak „Both Sides Of The Sky“, ostatně jako ani jedna z posmrtných desek (možná s výjimkou té úplně první „The Cry Of Love“), nikdy nemůže svým významem konkurovat trojici klasických řadovek, které v době svého vydání působily jako naprosté zjevení a které Hendrixovi zaručily onen skoro až božský status. Ale i tak je aktuální album, asi mu ani neříkejme novinka, velmi důstojnou sbírkou starých songů, které nejenže připomenou, jaký byl Hendrix skvělý muzikant, ale nabízí (pro někoho možná poněkud překvapivě) dobré skladby. Sice některé v demoverzích s nevyváženým zvukem, ale přesto komplexní díla a ne jen několik útržků poslepovaných k sobě nešetrným způsobem. „Both Sides Of The Sky“ by tak klidně mohla být za Hendrixova života normální řadová deska. Navíc, když jí z producentského hlediska dával dohromady právě Kramer, ani se snad nějaký nedodělek očekávat nemohl.
Na „Both Sides Of The Sky“ se objevuje všechno, pro co fanoušci Hendrixe milovali. Už jasný, neskutečně energický rozjezd úvodní „Mannish Boy“, kdy jeho kytara rázem rozseká trochu bluesově zasněný úvod, je ultimativní. V tomto případě se nejedná o autorskou nahrávku, ale o coververzi skladby Muddyho Waterse z roku 1955, nicméně Hendrix jí, jak bylo jeho zvykem, dal slušivý elektrizující kabátek, který původní verzi doslova rozmetal. Předělávky jsou na albu ještě dvě, „Things Used To Do“ od Guitar Slima (toho měl Hendrix ve velké oblibě) a docela překvapivě zařazená „Woodstock“ od Joni Mitchell. Obě kytarista nahrál ve vlastním stylu a obě opatřil svojsky zahranou kytarou.
Vlastních věcí je pak celá desítka. Z nich je určitě nejzajímavější rock n`rollová jízda „Stepping Stone“, singlová „Hear My Train A Comin`“, jenž ukazuje Hendrixovu nejklasičtější tvář a nakonec dvě skvělé bluesové věci „Jungle“ a „Sweet Angel“, kterými jeho kytara proplouvá, suplujíce zpěv a vytváří až neodolatelnou atmosféru. Ta prostupuje celou desku. Obzvlášť, když si uvědomíte, že posloucháte padesát let staré nahrávky, které ale vůbec nezní nijak omšele (samozřejmě, Kramer je určitě studiově dokrášlil) a mají sílu větší, než leckterá současná deska. Navíc duch té doby se nedá ošálit a v případě „Both Sides Of The Sky“ vás pohltí dokonale.
Tahle kolekce ukazuje, jak byl Hendrix jako autor plodný skoro až do svých posledních dnů. Ona posmrtně vydávaná alba, se kterými se začalo už v roce 1971, pocházejí totiž z takřka stejného období, které nelítostně přervala jeho smrt. Ta ovšem přišla v okamžiku, kdy Hendrixova tělesná schránka, ač pouze sedmadvacetiletá, už byla zhuntována drogami a chlastem natolik, že (pokud by se samozřejmě ke slovu nedostala léčba) by jeho kariéra stejně nemohla mít dlouhého trvání. I tak je ale 18. září 1970 zapsáno v historii rocku hodně černým písmem...
(Stejně jako v případě podobných desek, zůstane tato bez číselného hodnocení. Ani by nemělo žádnou vypovídající hodnotu...)
|
