Deska „Nuclear Fire“ zaznamenala velký úspěch, proto bylo nutné pokračovat v kutí žhavého železa a vypustit kovové orly zpět na svobodu, tentokrát až do samotného vesmíru, do něhož je zasazený příběh v pořadí čtvrté studiovky „Black Sun“. Problémy s inspirací nehrozily, i proto, že se do komponování pravidelně zapojují všichni členové kapely, a tak se brzy povedlo seskupit rovných dvacet skladeb, ze kterých do albového playlistu proniklo třináct kousků. Očekávání fanoušků bylo každopádně vysoké a vibrovalo netrpělivým napětím, zdali se autorům povede navázat na kromobyčejně zdařilý obsah předešlé desky.
Kapela se pro účely mixu alba přesunula do Ameriky, konkrétně do Texasu (zatímco už dříve v případě nahrávky „Jaws Of Death“ pánové zvolili floridské studio Morrisound), a to proto, aby je při práci nerušily nevítané podněty, jako je „rozbitá lednička nebo křik nasrané přítelkyně“, jak uvedl v jednom z rozhovorů Ralf Scheepers. Při této příležitosti byl jako host pozván Mike Chlasciak (Halford), aby nahrál kytarová sóla ve skladbách „Fear“ a „Controlled“, jinak vše proběhlo v sestavě totožné s předešlým zápisem (včetně obstojnou práci odvedivšího zvukaře Achima Köhlera). Na rok starou nápaditost albového předchůdce se možná úplně navázat nepodařilo, nicméně i tak čtvrtá řadovka Němců patří do horní metalografické poloviny kapely. Sice opět musíme vyslechnout mnoho kompozičních klišé a ještě více zaměnitelných kytarových riffů (jejich thrashové ostny na situaci nic moc nemění), na to jsou ovšem fandové zvyklí a do jisté míry právě to pravidelně očekávají.
Na budoucí dění celkem úspěšně navnadí intro "Countdown to Insanity". Úvodní sivžné titulce pak nelze moc co vytknout (bridge je dokonce výborný), vyjma refrénu, jenž do puntíku naplňuje staré známé autorské neduhy. Nevýrazné chorusy se navíc postupně nakupí do většího počtu, a to téměř výhradně ve skladbách, které jsem pro pracovní účely nazval jako „vejcoidní“. Riffy jsou v nich nikoli špatné, avšak splývají jako okovaný pták na obalech desek kapely. Krom zmíněné úvodní položky sem spadají songy „Fear“, „We Go Dawn“, „Cold Day In Hell“, částečně také "Armageddon" a „Mind Machine“, ve kterém si Scheepers střihnul duet s Matem Sinnerem. Nicméně jako vždy platí, že všechny skladby nacházejí uvolnění ve vysoce pro-melodických sólových výkrutech, díky kterým je nakonec člověk vezme celkem v pohodě na milost.
Na albu „Black Sun“ se ale stejně tak dají nalézt kompozice velmi dobré až naprosto prvotřídní a strhující. „Controlled“ sice zdánlivě patří do výše popsané kategorie, jeho nekompromisní drajv a přímá heavy-thrashová energie jej ale posouvá do vyšších jakostních levelů (vypiplané sólo od hostujícího Chlasciaka je parádní). Pro písně „Revolution“, „Magic Eye“ a „Mind Control“ naopak platí celoplošná a ničím zatěžkaná svobodomyslnost s podporou pohodových, a v případě poslední jmenované skladby i náležitě vzletných chorusů. Právě zde je soustředěna pohonná síla nahrávky, která ji vytahuje vysoko nad běžný průměr. Ćlověka v této souvislosti napadají kacířské myšlenky, že se snad autoři v této poloze cítí mnohem lépe a typicky zemité metalové songy vkládají víceméně z povinnosti. Do podobně lichotivé kolonky můžeme přičíst i kus „Silence“, jenž je zcela nečekaně protkán ultra melodickým motivem, evokujícím popové hvězdy Pet Shop Boys a jejich věčný hit „It´s A Sin“. A to jsem stále ještě nezmínil ten úplně největší klenot, který osobně řadím nejen na vrchol této desky, ale také celé metalografie kapely. Kompozice „Lightyears From Home“ působí – v souladu s názvem – jako z jiného světa, od samého začátku až po závěr ji pohání jakási nadpozemská síla, díky které se skladba vznáší jako pírko a zároveň fičí ve spárech nezkrotné rytmické dynamiky jediným možným směrem, a to za světlem, jež vládne mocí osvobodit vše světské od jakýchkoli bolístek a strastí. Právě takový dopad na mě má obsah tohoto power-speedmetalového skvostu, za jehož stvoření nepřestanu být autorům snad nikdy vděčný.
Zářezu „Black Sun“ předcházelo vůbec poprvé v historii kapely vydání tzv. kraťasů, konkrétně singlu „Out In The Fields“ a poté EP „Horrorscope“. První jmenovaná záležitost představuje coversong z dílny Garyho Moorea, nutno dodat, že velmi povedený. Spolu s dalšími předělávkami skladeb od Accept (song "Breaker") a Rainbow ("Kill The King") se ostatně dostal i na zmíněné EP, jež je pojmenováno po songu, který na první dojem spadá do běžnější produkce Primal Fear, mírně se však vymyká příklonem k temnějšímu a postupně slušně vtahujícímu vyznění. Prodeje čtvrté studiovky kapely opět infiltrovaly německou hitparádu, avšak tentokrát bylo zároveň možné zaznamenat vyšší počet negativních hodnocení. Následovalo turné s krajany Rage, posléze i s Testament nebo Robem Halfordem v rámci setu "Metal Gods", tato účast se však pro Primal Fear stala ztrátovou záležitostí, kapela odehrála jenom devět koncertů a její účetní knihy nakonec vykázaly manko 20 000 dolarů. Během těchto cest navíc kapelu opustil Henny Wolter, stejně jako bicmen Klaus Sperling. Prvního nahradil navrátilec Tom Naumann, na bubenický trůn pak zasedl toho času v Berlíně žijící Randy Black, který kvůli této štaci opustil Annihilator (lépe řečeno byl nucen opustit, jelikož Jeff Waters a jeho management nechtěli, aby Randy hrál ve dvou kapelách). Němce však tyto personální výměny nijak nerozhodily, už následující rok vydávají video kompilaci „The History Of Fear“ a pátou desku „Devil´s Ground“ jen o pár měsíců později.
|
