Toužíte po uvěřitelném a upřímném disku se špinavou, po domácku dělanou produkcí? U černokovových nosičů nemusí vyčištěný sound hrát do karet atmosféře a někdy dokonce nemilosrdně pohřbívá kupu zajímavých pocitových stavů. Přitom o zachycení niterních rozpoložení a doprovodných atmosfér jde především (v dobře čitelném zvuku samozřejmě problém není, spíše narážím na bezcitné opilovávání hran kvůli zvýšení hlasitosti celé nahrávky). Album v „V časech dávné minulosti..." sice není opatřeno studiovým zvukem a šumí (což mnohým bude vadit), ale zato z něj tečou syrové a nikým dalším nezničené pohanské nálady.
Za projektem Radhost stojí (v Rakousku pobývající) Völkermord der Antigott, který ctí jména jako Kroda, Nokturnal Mortum či Moravská zima, a kterého jsme mohli zaznamenat v death/thrashových Perverse Blessing či v jeho dalším jednočlenném blackmetalovém projektu Beschwörung. V rámci projektu Radhost se Völkermord zaměřuje na slovanskou kulturu, přírodu a starou tradici, inspiraci však hledá třeba i v Erbenových básních. Radhost debutoval albem „Návrat staré víry", jež má nyní vyjít pod křídly polského labelu Werewolf Promotion.
Texty nové desky „V časech dávné minulosti…“ se točí kolem smrti, pohanských bohů, různých lesních bytostí, ale také míří proti utlačování evropských tradic. Pro chod jednočlenného projektu je nutností samostatnost (kromě veškeré hudby se Völkermord postaral i o obrázek na přebalu desky), nicméně stejně cenná je i schopnost spolupracovat s dalšími. Na albu „V časech dávné minulosti…“ se tak stalo v případě svižné riffové řezanice s majestátním odérem „Pod ochranou pohanského boha“, v níž Völkermordovi vypomohli Honza Ježek ze severočeské blackové hordy Kraake a Štefan Vedrödy ze slovenského projektu Slavjane.
Ač by se mohlo zdát, že se v tempu smrště budou valit všechny skladby, opak je pravdou. Poklidná záležitost „Hořké slzy smutku“ či taktéž ve smutku oděné „Ve vánku zapomění“ (opsáno z bookletu a těžko říct, zda je tam ta gramatická chyba úmyslně či nikoliv) a navazující „Půlnoční hodina“ se jako zhypnotizované pohupují na doomových strunohrách a bodají promlouvavými poetickými pasážemi, zatímco ostré blackové riffy staví neprostupnou zeď, jíž jsou skladby obehnány. Velice příjemná blacková masa riffů opanovává gradující „Mrazivý dotek smrti matky Zimy“ nebo eponymní flák, u potemnělé melancholie se ale tempově zůstává. Doomové plochy s těmi blackovými vytvářejí jeden smysluplný celek, který funguje tak, že chvilková převaha jednoho či druhého efektivně vyzdvihuje zrovna ty emoce, které jsou v daný moment nejdůležitější.
Völkermord se nechal slyšet, že své album volně na internet nevypustí, což samozřejmě není rozhodnutí špatné, na druhou stranu je otázka, ke kolika lidem se takto má Radhost šanci dostat. Tento projekt si ale svoje příznivce – kteří ocení osobitou práci nepodléhající zásahům dalších osob, jež nevidí do hlavy a duše umělce – nepochybně najde.
|
