Kdyby tihle ranaři z Los Angeles měli trochu více štěstí a vytrvalosti, mohli dnes být v pozici například stylově velmi spřízněných Great White. Není to sice úplně hvězdný status, spíše místo dobré kultovní kapely, ale měli by své jisté. Takhle se vlastně už od svého comebacku v roce 2001 potloukají na periférii posluchačského zájmu, přestože sporadicky vydávané desky jsou vždy zárukou velice kvalitního hard rocku, který má přesahy do blues či jižanského rocku. Navíc ve vokalistovi Ronu Youngovi měla vždycky tahle kapela nejen silnou osobnost, ale i výborného pěvce, čehož si na začátku devadesátých let všimli někdejší spoluhráči Davdia Coverdalea z Whitesnake a přizvali jej do projektu Manic Eden. Tehdy už ale první dějství příběhu Little Caesar bylo uzavřené a na druhé, mnohem delší (ale zároveň i strastiplnější) se teprve ještě čekalo.
Největší díru do světa udělala tahle kapela se svým bezejmenným debutem z roku 1990. Pro ten si vypůjčila hit Arethy Franklin „Chain Of Fools“, který pak umístila do amerických žebříčků. Přestože podobné hudbě doba tehdy přála, velký úspěch z toho nebyl. Stejně jako z následující, možná ještě lepší, ale na druhou stranu uhlazenější „Influence“ (kde hrál kytarista od Davida Bowieho a Johna Lennona Earl Slick), které ale ještě v roce 1992 znamenala pro Little Caesar stopku. Odpočinek trval skoro deset let, aby pak Young znovu dal svou kapelu do pohybu. Už bez Slicka a dalšího kytaristy Apache, zato se dvěma dalšími původními členy, bubeníkem Tomem Morrisem a doprovodným kytaristou Lorenem Molinarem. Ožehavá pozice sólového kytaristy se pak stalo dlouhodobě bolavým místem Little Caesar. Od minulého roku jej zastává bývalý člen Bang Tango Mark Tremalgia, tak snad už zůstane sestava ustálena. Na podobné závěry je ale ještě hodně času. Teď je akutální deska „Eight“, tedy osmička. Ano, osmá položka v diskografii Littlea Caesar to skutečně je. Ovšem jen pokud bychom do ní počítali jedno EP, jedno posmrtné album a jeden živák. Jako oficiální řadovka je tahle „Osmička“ pětkou.
Jak nejlépe tuhle desku charakterizovat? Asi jako naprosto konzervativně pojatou, až úzkostlivě staromilskou, zamrzlou v čase, ale na druhou stranu zase jako desku, která nezní úplně zatuchle, přestože využívání jakýchkoliv moderních technologií nebo postupů je jí naprosto cizí. Ryzí hard rock, který nemohou fanoušci prvních dvou desek zavrhnout. V jejich intencích jede i „Eight“ (kapela z nich vlastně nikdy neuhnula) a i když se po nemastném neslaném otvíráku „21 Again“ může zdát, že kapela už jen mlátí prázdnou slámu, nabídne deska nakonec hrst velmi slušných hardrockových momentů, ze kterých je jasně cítit radost ze společného hraní a nevykalkulovanost celého materiálu. Jestli totiž lze některým kapelám podobnou hudbu věřit, musíme mezi ně nutně patřit i Little Caesar.
Tahle deska klidně mohla vyjít v roce 1994 jako přímý nástupce „Influence“ a nikdo by se nad tím ani nepozastavil. Má totiž všechno, co by se od pokračovatele prvních dvou alb očekávalo. Jsou tu velmi dobré melodické věci typu „Mama Tried“ (výborná coververze od nedávno zesnulého pionýra americké country Merleho Haggarda) a baladické „Time Enough For That“ (dvě nejlepší položky celé kolekce), které se určitě nemusí stydět mezi těmi nejlepšími skladbami Little Caesar všeobecně. Jsou tu pak ostřejší kousky typu „Vegas“ nebo závěrečné „Straight Shooter“, které jako kdyby chtěly poukázat na zařazování téhle kapely k motorkářským partám (kam ale Little Caesar nikdy úplně nepatřili, na to byli málo rvaví), které nabídnou všechna klišé dané tvorby, ale nakonec při jízdě autem budou určitě fungovat. A nakonec je tu i klidnější závěr desky, kdy kapela od „Another Fine Mess“ zahraje spíše na bluesovou notu, což je voda na Tremalgiův mlýn. Klidnější „Morning“ pak přejde do závěrečné „That`s Alright“, která ve sloce obsahuje až beatlesovské harmonie, což je také jeden z těch lepších momentů této nahrávky.
Příjemné nahrávky, chce se dodat záhy. Little Caesar na své „Osmičce“ nic neřeší a možná v tom je jejich největší síla. Místo páprdovství je z ní cítit až očistná radost z hraní. Nová alba kapel, které před pětadvaceti, třiceti lety na chvíli zazářily, aby se po nástupu grunge potupně stáhly do pozadí a v novém tisíciletí chtěly navázat na přetržnou nit, pravidelně dopadají všelijak. Little Caesar z toho vybruslili opět se ctí...
|
