Zpěvák Jeff Scott Soto je takřka na roztrhání. Loni stačil vyjet jako součást progresivně laděné superskupiny Sons Of Apollo, která zaštiťuje aktivity bývalých členů Dream Theater, Guns N`Roses a Mr. Big a jenž vydala výbornou desku „Psychotic Symphony“. Pak hodil na trh ne úplně špatnou vlastní nahrávku „Retribution“ a teď je zpět v rámci dalšího projektu, který před pár lety rozjížděl, švédské formace W.E.T. Takže statisticky je to asi tak, že co půl rok, to nová deska. Tomu se tedy, panečku, říká vražedné tempo. Navíc podobný stav trvá už léta, což by, kdyby se jednalo o prvotřídní nahrávky, dělalo ze Sota takřka světový unikát. Jenže ono to s tou kvalitou leckdy tak horké není…
Naštěstí W.E.T. patří k té lepší části Sotovy tvorby (na druhé straně můžeme vidět třeba dvě mizerné desky, které nahrál pod svým příjmením před pár lety), což je dané s největší pravděpodobností tím, že skladatelské břemeno neleželo pouze na samotném zpěvákovi, ale že dvojice Erik Martensson (jinak Eclipse) a klávesista Robert Sall jsou vcelku zručnou dvojicí, která své řemeslo ovládá velmi dobře. Vlastně W.E.T. o ničem jiném ani nejsou. Obě jejich desky byly až po okraj napěchovány výbornými instrumentálními výkony, skvělým Sotovým projevem (nikdy nikdo nezapochyboval, že by nebyl dobrým zpěvákem) a chytře napsanými skladbami, které se pohybují na pomezí stadionového hard rocku a AOR. Tedy v místech, které ovládají takové legendy jako Journey.
Právě to je poloha, která Sotovi sedí nejlépe. Žádné zbytečné tlačení na pilu a metalová urputost, do kterých se zpěvák docela rád a pokaždé s výsledkem skoro tristním pouští. Ne, tohle je jeho parketa, což je na výsledku také hodně znát. „Earthrage“ je totiž dobrá deska, která snese i přísnější kritéria daného stylu a patří do kategorie těch, o kterých se nedá sice mluvit jako o stylotvorných a objevných, ale jako o velmi příjemných na poslech a obsahujících (s nadsázkou) jen samé hity. Skutečně, vezměte si libovolnou z jedenácti zde prezentovaných písní a okamžitě narazíte na skladbu, která má ve svém žánru hitové ambice. Nejvíce je to cítit ve výborné „Dangerous“, která určitě patří k vrcholům této desky a v následující „Calling Out Your Name“, kde pomalý úvod, připomínající slavnou „You And The Night“ od kanadských rockerů Saga, přejde do svižného tempa, ve kterém není nouze o šťavnaté riffy.
Silný je i začátek alba, ze kterého je třeba vypíchnout úvodní trojici „Watch The Fire“, „Burn“ a především stadionovou „Kings On Thunder Road“. V nich kapela vsází na hardrockové vyznění, které v spbě mísí klasické postupy a Sotův hlas, který je vede tak trochu zpět do osmdesátých let, s dravější současností a skladatelskými postupy Erika Martenssona, které si tak oblíbili fanoušci jeho domovských Eclipse. Těm se dozajista bude zamlouvat i baladická „Heart Is On The Line“, kde se kapela vypraví na území AOR a vzdušná „I Don`t Wanna Play That Game“, kterou se jako červená nit táhne chytlavá kytarová vyhrávka a pak sám Soto podává v refrénu bezmála strhující výkon.
K povedené dvojici desek, devět let starému bezejmennému debutu a o čtyři roky mladší „Rise Up“, si tak můžeme připsat třetí zářez. „Earthrage“ rozhodně není horší albem, než byla první dvě. Není sice ani o moc lepším, ale i to je v tomto případě celkem výhra. Opět máme co do činění s výborným hard rockem, silně pošilhávajícím po AOR, navíc prezentovaným jedním z nejsilnějších hardrockových hlasů, které jsou ještě v plné síle. Právě Sotovi byly opět naservírovány skladby (jen ať, proboha, neskládá on sám...), které sedí přesně k jeho hlasu a výrazu a na výsledku je to hodně poznat.
|
