I remember waking up on November 9, 2016
and feeling a little bit nauseous...
Jenom trochu zběhlý posluchač (jakékoli) hudby dávno ví, že jakmile se někde objeví okázalé proklamace o ukončení kariéry toho kterého interpreta, není na místě bít na poplach, jelikož povaha umělců bývá nestálá, nemluvě o tom, že se začasté jedná o marketingový trik. Pakliže se takové odchody opakují a navíc jsou činěny jedincem s problematickou drogovou historií, nemůže brzké obnovení činnosti překvapit snad už vůbec nikoho. A tak zde máme novou fošnu Amíků Ministry, na které nalezneme očekávaný obsah nejen hudební, ale i textový.
Což ovšem neznamená, že je zde něco špatně. Tvorba Ministry patří dlouhodobě do velmi specifické kategorie a jako taková zaslouží pozornost, zvlášť s ohledem na netrendové a (mírně) kontroverzní podání. To bývá v případě Ministry, lépe řečeno jejich lídra Ala Jourgensena, úzce spjato s textovou palbou do ožehavých politicko-sociálních témat, takže asi není nutné dodávat (vzhledem k současné situaci v Bílém domě), čí prdel je zde myta nejvehementněji. Složitější situace nastává při pokusu o popis hudby, která by se dala při letmém poslechu (zvlášť některých - např. dvou úvodních - songů) odsoudit jako odpuzující shit, to by ovšem byla dle mého názoru chyba. Obratem ale dodávám, že jde chvílemi o skutečně těžko stravitelný zážitek, zvlášť při střízlivém stavu.
V jiném rozpoložení jsem sice poslech nezkoušel, ale předpokládám s velkou jistotou, že za pomoci jistých psychedelických látek by se Jourgensenovy vize automaticky setkaly s větším pochopením. Al údajně v dnešní době dává maximálně cíga a pivo, v muzice Ministry se ale zastavil čas a tóny novinky zní, jakoby byly tvořeny ve velmi rozvleklém mentálním rauši. Většina položek alba „AmeriKKKant“ (název odkazuje k rasistickému spolku Ku-Klux-Klan, jenž v Americe opět nabývá na síle) se nese v bezmála hypnotickém duchu, kterýžto stav navozují všemožné zkreslené zvuky a ruchy, elektronika, samply (opět zazní výňatky z řady proslovů, zaslechneme Trumpa, ale také provařeného filmového Diktátora), nechybí vychytávky jako je scratching (za ten zvlášť palec nahoru) či zakomponování Alovy oblíbené harmoniky nebo až skáčkových trumpet. To vše samozřejmě zabaleno v hustě syčícím industriálním oparu a velmi často tupém, úmyslně ubíjejícím tempu, jehož strojovost navozuje pocity beznaděje a svírající tísně. Jde tedy o zcela odpovídající soundtrack k některým aktuálním, zejména válečným událostem.
It’s like the Nazis back in ’39
Like the Romans on the verge of decline
Like the Russians back in ’68
How is this supposed to make America great?
 V popsané atmosféře se nese většina stopáže, ve které je přímočará riffovaná songu „We´re Tired Of It“ ojedinělým, ale maximálně vítaným osvěžením. Kytary v této skladbě řežou jako motorky, zpěv hostujícího Burtona C. Bella (Fear Factory) se od „marihuanového“ úsečného povlávání přesouvá k ostře energickému výrazu a thrashovo-industriální základ odkazuje k výtečným momentům devadesátkových počinů kapely. Podobná masáž zazní také v závěru velmi dobrého kusu "Victims Of A Clown“ (jako třetí vrchol pak volím kompozici "Wargasm") nebo v položce „Antifa“, kde ovšem tvoří pouze jednu z částí smyčkově opakovaných motivů, které jsou opět v područí r-o-z-v-l-á-č-n-ý-ch rytmů a velmi specifického feelingu, jehož sugestivní přenos závisí na posluchačově rozpoložení. Za určitých okolností se novinka Amíků opravdu může stát psychedelicky opojným zážitkem, jestli však někdo touží po akční, nekomplikované a nedejbože politicky neangažované hudbě, měl by se od této nahrávky držet na vzdálenost deseti tanků a dvaceti panzerfaustů.
Death, power and sex
These are the things that we do best
Which country wants it next?
Not many left to molest.
|
