Musím se přiznat, že jsem nevěřil v setrvání zpěváka Fabia Lioneho u Angry, a to z prostého důvodu jeho enormního vytížení. Leč tento mužík zřejmě vládne nevyčerpatelným zásobníkem energie, nebo možná touhou, aby jeho hrdlo zaznělo na co největším počtu metalových nahrávek v celé historii (zatím se mu něco takového daří). Pravdou ovšem je, že Fabiův hlas k tvorbě Angry výtečně sedne, jakkoli tuto kapelu zároveň malinko „zevšedňuje“. Osobně jsem však za jeho účinkování u Brazilců vděčný jenom proto, že Lione svým medově sladkým projevem zajišťuje pocitové protnutí aktuální tvorby s minulostí kapely. V teoretickém případě angažování nějakého ne-výškaře by tvorba Angry okamžitě ztuhla a stala se o mnoho více neprostupnou, novinka „Ømni“ totiž dále pokračuje v koketerii s mnohdy značně potemnělým progem a jako taková vyžaduje pozornost a několik soustředěných poslechů.
Úvod alba o tom – stejně jako v případě předminulé desky – ale vůbec nevypovídá, když celé dílo startuje čirá power-speedmetalová petelice „Light Of Transendence“, jejíž ultramelodický hlavní motiv jen mírně snižuje skutečnost, že není příliš originální (jde v podstatě o pomalejší verzi jedné pasáže hitu „It´s A Sin“ od Pet Shop Boys). Song se velmi hezky poslouchá, každopádně je náladově značně odlišný od většiny zbývajících skladeb. Brazilci na to jdou ovšem lišácky, progové prvky na krátkou chvíli vsadí už do prvního příspěvku, ten druhý s názvem „Travelers Of Time“ ještě více prostoupí drsnější riffy či zpěvy (a na chvíli také "apokalyptické" sbory), refrén však pokračuje v pozitivním tónu svěžích powermetalových melodií. V navazující „Black Widow´s Web“ žánrové vazby zase o fous zmohutní, dokonce se dočkáme harshových vokálů hostující Alisse White-Gluz z Arch Enemy, které čistě kontruje další pěnice jménem Sandy. Osobně nemám nic proti agresivnějším zpěvům, zde mi ale výstup Alisse nesedí a v klidu bych se bez něj obešel.
Na stranu světla se album přikloní v položce „Insania“, ve které vyniká až nebesky omamný refrén. V jemnými symfoniemi prostoupené baladě „The Bottom Of My Soul“ se představí kytarista Rafael Bittencourt, jenž své kvality dostatečně osvědčil již v minulosti a i tentokrát – přestože na albu dostává méně prostoru – je jeho výkon jen a pouze ozdobou. Pozitivněji laděná část nahrávky vyvrcholí písní „War Horns“, v níž se opět dočkáme rychlých temp nebo neoklasických sólových pentlí, zhutnění ovšem nesmí chybět, a to ve formě dramatického zlomení skladby do pocitově opět značně odlišné roviny. Tyto zvraty nicméně mnohdy působí malinko samoúčelně, jakoby autoři chtěli mermomocí přidat nějakou progy pasáž (jakože větší umění), nehledíce přitom na přirozenou stavbu a dynamiku skladeb.
„Caveman“ uvede hutný groovy úsek, brzy však zazní působivé portugalské popěvky a perkuse, jakoby prezentované tajemnými brazilskými kmeny, poté do hry vstoupí Fabio s hladivými linkami, které najdou zenit ve svobodomyslném refrénu (progové zhuštění v sólu netřeba zvlášť zmiňovat). Pokud bych měl zvolit song, ve kterém střídání dne a noci secvaklo s největší působivostí, byl by to právě "Caveman". Obdobnou polarizaci chytlavě vykvetlých vokálů s temnou atmosférou nabídne také kus „Magic Mirror“, kompozici „Always More“ zase unáší neurputná progrocková vlna s osvěžujícím refrénovým výtryskem. Závěrečná dvojice skladeb se pak vztahuje k titulu alba a jako taková znamená vyústění jak textové složky, jež se zaobírá transcendentálně-existenciální tematikou, tak především hudebního putování, když v první části nabídne dramatické dění, ve druhé pak soundtrackový obsah pojímající spektakulární i klidné pasáže. Jde o vpravdě symbolické ukončení této pocitově rozvrstvené a možná i krapet rozkolísané nahrávky (do logistiky stylového prolínání jsem úplně nepronikl), která se však nakonec přece jenom přiklání k optimismu a světlu. A tak to má být.
|
