Jméno zpěvačky Jutty Weinhold má v metalových kruzích až kultovní nádech. Tato dnes už sedmdesátiletá (!) zpěvačka má za sebou slušnou kariéru, kdy se od bluesrocku v sedmdesátých letech přesunula k mnohem tvrdšímnu výrazu v následující dekádě, aby postavila v polovině osmdesátých let kapelu Zed Yago, na kterou (po jejím rozpadu v roce 1990), navázala s partou Velvet Viper, s níž dosáhla prakticky stejného věhlasu. Ovšem ani tahle kapela nevydržela a Jutta začala spolupracoval s rozličnými muzikanty (například i z tuzemského Kreysonu) na různých projektech, které většinou schovávala pod své jméno. Na konci devadesátých let se sice Zed Yago vrátili, ale místo Jutty se na pozici vokalistky objevila její krajanka Yvonne Durand, která se v kapele drží dodnes, přestože jsou Zed Yago od začátku této desetiletky nějak podivně nečinní.
Návrat Velvet Viper, té zdánlivě dávno uzavřené kapitoly, je skoro až šokující. Proč se Jutta Weinhold rozhodla vrátit tuhle kapelu zpět do hry? Navíc když kromě ní zde neúčinkuje nikdo z původní sestavy, která má na svědomí dvě velmi slušná alba, bezejmenný debut z jedenadevadesátého a „The 4th Quest For Fantasy“ z roku následujícího? Jistě, bubeník Bubi The Schmied a kytarista Roy Last jsou dnes už na pravdě boží, ale přece jen ve Velvet Viper se mihli i někteří zásadní členové německé scény (za všechny můžeme jmenovat třeba kytaristu Warlock a U.D.O. Petera Szigetiho). Ovšem důvod zná pravděpodobně jen sama zpěvačka a tudíž je možná i zbytečné po něm obšírněji pátrat.
Důležitější je otázka, jestli bude v současnosti návrat Velvet Viper vůbec relevantní. Je vůbec někdo zvědavý na jejich fantasy heavy metal toho nejklasitějšího střihu? Nebudou v záplavě novodobých kapel produkující podobnou hudbu působit už spíše jako fosílie a zjevení z dávno minulých časů? Pokud přistoupíte na jejich hru, přijdete na to, že novinka „Respice Finem“ je vlastně docela dobrá deska. Pokud vám nevadí ty nejotřepanější klišé scény, pochopitelně… Nejdůležitější na „Respice Finem“ je (tedy kromě toho, že má pár opravdu silných nápadů) fakt, že nezní zastarale a zatuchle. Nesetrvává zatvrzele v osmdesátých letech, nedbá na to, aby byla prvoplánově old school. Dokonce se snaží držet krok s mladými koňmi scény, což je při věku hlavní protagonisty výkon zasluhující smeknutí klobouku.
Žádné novum „Respice Finem“ nepřináší. Spíše recykluje to, čemu se Velvet Viper (nebo i zmínění Zed Yago) věnovali v dobách své aktivní kariéry. I na této desce lze totiž slyšet hromový heavy metal, vyrostlý na poctivě hardrockových základech, kterému největší sílu dodávají trochu tajemné nápěvy a silné sbory v refrénech. Díky nim věci „Shadow Ryche“ či „Fraternize With Rats“ působí sice možná až megalomanským dojmem, ovšem právě v tom je jejich kouzlo a síla. Když tento aspekt Velvet Viper odhodí, což je kupříkladu nejslyšitelnější v úvodní „Don`t Leave Before Wintertime“ s trochu úsměvným kvapíjkovým tempem, nebo v bezradné, dramaticky se tvářící „Ogaydez“, jsou najednou poloviční. Velvet Viper působí nejvěrohodněji ve skladbách, které mají svižné tempo a svými refrény můžou evokovat až stadionový pop metal. Tam můžeme zařadit zmíněné „Shadow Ryche“ a „Fraternize With Rats“, stejně jako další podobně laděné kousky „Dangerous“ či „Law Of Rock“. U fanoušků i přes svou desetiminutovou délku (celá deska má celkem hodinu, což je na dnešní dobu zbytečně velký prostor) nakonec zaboduje titulní věc, která v sobě nejvěrněji sdružuje všechny elementy původní tvorby Velvet Viper.
Návrat to tedy skutečně není špatný. Kapela nepůsobí mimózně a její výše zmíněné svěží kompozice jí dávají právo na další existenci. Navíc Juttě i přes její věk hlas až obdivuhodně slouží, takže proč Velvet Viper házet do starého železa? Na to je vždy času dost...
|
